Na půdě straší

Jak? Každou noc je tam slyšet šramot a kroky!

František ji marně uklidňoval, že se jí to jen zdá.

Mně se nic nezdá, protože vůbec nemůžu spát! zaječela.

Víš co, navrhl, tak já se tam prostě půjdu podívat!

To tě nesmí ani napadnout, já nechci být vdova!

Jenže choť ji neposlechl – a když jednou v noci, poté

co se nacpala prášky, tvrdě spala, vypravil se nahoru.

Ale ještě přede dveřmi uslyšel hlas: Ale běž, tady nás

hledat nebudou, ty strašibrko! Můžeme se tu schovat

i s naším pokladem!

Františka Vránu zamrazilo. Potichu sestoupal zpátky dolů,

vytáhl ze stolu nůž a zavolal policii.

Ty lidi se už úplně pomátli, řekl mladý policista.

Jenomže jít tam musíme, rozhodl jeho nadřízený, co kdyby

se tam něco stalo? Nemudruj a jedeme!

Byl to rodinný domek v postranní ulici. Všude tma, jen

v jednom okně blikalo slabé světlo.

František Vrána je už čekal u vrátek. Potichu jim vylíčil,

co se stalo.

Nemáte tam někde myši? vyhrkl mladík zbrkle..

Neplkej, řekl jeho šéf, Ledaže by mluvily!

Pojďte si to poslechnout sami, vyzval je Vrána.

V prvním patře se ozývalo chrápání.

To je manželka, vysvětlil její choť, my musíme nahoru.

Starší policista vytáhl zbraň, mladší ho následoval

a pohotově vykopl dveře.Za nimi se jim naskytl nečekaný

obrázek. Na dvou starých bednách seděli proti sobě dva

muži a hráli mariáš. Každý měl vedle sebe hrstku

drobných, což byl asi ten poklad.

Byli to, jak se ukázalo, bezdomovci, kteří sem potají

chodili spát.

Okno bylo otevřený a vedle stál žebřík. My jsme nic

neprovedli! hájili se ustrašeně.

Co s nima uděláme? zeptal se mladý policista.

Nic, řekl jeho šéf. Oni mají vlastně pravdu – a kdo by se

mořil s hlášením. A vy, obrátil se k užaslému Vránovi,

si zavírejte na půdě okno! A přestane vám na půdě strašit.