Na choulostivé téma

Stála jsem před pohotovostní ordinací ORL mostecké nemocnice a čekala, až konečně přijdu na řadu. Babička na nemocničním vozíku, měla hlavu v dlaních a viditelně jí bylo hodně zle. Sestra, která ji přivezla, se pohodlně usadila na jednu z mála židliček, které v čekárně byly. Ani ji nenapadlo uvolnit místo nově příchozím nemocným. Když babička vydala jeden z hlasitějších vzdechů, šla ji uklidnit, že za chvíli budou na řadě. „Ale já potřebuju kakat.“ Zašeptala sestře do ucha. „Babi, máte plenu, vykakejte se do ní.“ Byla sestry odpověď, otočila se a zase si sedla na židličku. Babička zase sklonila hlavu do dlaní. „Já nemůžu.“ Zašeptala. „Tak to musíte vydržet.“ Odpověděla sestra. V čekárně nás bylo asi deset. Nikdo se na nic nezmohl, ale všichni se čas od času pokradmu na babičku podívali. Představila jsem si sebe na jejím místě, jak před všemi těmi lidmi tlačím a vyluzuju zvuky, které k tomu patří, a oklepala jsem se. Zvládla by to ona sestra?

Přesto jsem si řekla, že se třeba jedná o babičku, která se snaží za každou cenu vyhnout vyšetření, třeba je problematická a ta sestra má důvod k takovému chování. Ale… O půl hodiny později, kdy už babička byla pryč, přivezli do vedlejší čekárny dědu. „Za chvíli přijede sanitka a po cestě se stavíme pro ty kapičky.“ Hulákala na něj jiná sestra. „Ale já potřebuju ještě na velkou.“ Odpověděl tišeji pán. „Dědo, máte plenu.“ „Ale já nechci do pleny, já chci na záchod.“ Bránil se děda. „Za chvíli je tu sanitka, tak buď to vydržte nebo to pusťte do pleny.“ Hulákala zase sestra. „Ale já chci na záchod, já v tom přeci nebudu sedět.“ „Tak to pak přebalíme.“ Odbyla ho sestra a děda to vzdal…

Copak tím, že lidé zestárnou, nemají pocity ponížení? Vždyť i malé děti, sotva se naučí na nočník, vyžadují svůj koutek a klid. Musela jsem nad tím přemýšlet celý víkend, ale bohužel mě nenapadlo, co se s tím dá dělat. Představa, že jednou zestárnu a budu „tlačit“ v čekárně plné lidí.. Automaticky se mi vybavil dokument z druhé světové války, který jsem nedávno viděla. Při transportu na lodi, měli transportovaní na vyměšování jen kýbl a potřebu museli vykonávat přede všemi. I to mi ale možná přijde důstojnější než to někde pouštět do pleny..

Potvrdilo se mi tím, že koloběh by se měl opakovat se vším všudy, tedy pokud mě jako dítě doprovázeli k lékaři rodiče, je důležité, abych já doprovázela v budoucnu je a postarala se o to, aby se k nim chovali důstojně a v úctě ke stáří.

Máte podobnou zkušennost? Řešili jste ji nějak? Napište nám o tom..