Můj nový život

 

Život s nálepkou „ta z děcáku“, nebyl jednoduchý. Své city jsem dlouho řešila s psychologem a po emoční stránce mě na nohy postavil až můj přítel a později manžel. Měl se mnou obrovskou trpělivost. Na druhou stranu jsem se vždycky dokázala postarat sama o sebe a abych mohla bydlet ve vlastním, tvrdě jsem dřela.

 

Když jsem potkala Járu, nedokázala jsem zvolnit, žít ve vztahu, něco budovat, milovat… Pomohl mi psycholog a po čtyřech letech vztahu jsem ho pozvala na naši svatbu. V 31 letech jsem se už cítila zralá na miminko, které se nám podařilo počít prakticky okamžitě. Po porodu na mě všechno dolehlo. Marušku byla kouzelné miminko, velmi hodné a usměvavé. Najednou jsem nechápala, jak něco tak nádherného a bezbraného může někdo opusti. S pomocí manžela jsem začala pátrat po své mámě. Chtěla jsem znát její důvody a ukázat jí její vnouče.

 

Pátrání bylo složité, vydalo by na celou knihu. Přes tety v dětském domově, nepříjemné úředníky ani starší sestry v porodnici, se mi nepodařilo vypátrat prakticky nic. Už jsem to chtěla vzdát, ale nakonec jsem ještě vyzkoušela službu soukromého detektiva. Padla na něj polovina úspor, ale vyplatilo se. Našli jsme mámu na malé vesnici na Moravě a zbýval krok nejtěžší, navštívit ji.

 

Vyrazila jsem za ní jedno krásné srpnové dopoledne. Jára zůstal s Maruškou doma a byl napjatý snad více než já. Dorazila jsem ke starému stavení, kde pobíhla malý psík. Nervózně jsem zazvonila a otevřela mi stará bezzubá paní. Moje máma. Když jsem jí řekla, kdo jsem, pozvala mě dál. Uvařila mi kávu a byla velmi strohá. Řekla mi, že jsem byla poslední ze sedmi dětí a už by mě neuživila. Táta byl alkoholik a pár let po mém narození zemřel. Přiznala, že na mě zapomněla a protože nyní žije s přítelem, který o mě neví, ráda by tento čin před ním utajila. Pochválila mi fotku dcerky a vyprovodila mě ven. Nechtěla, abych kontaktovala své sourozence, kteří o mě také neměli tušení. Prostě mě vymazala. Byla jsem v šoku. Ten den jsem celý probrečela. Nečekala jsem takové chladné odmítnutí. Nebyla jsem schopná návratu domů, takže jsem se ubytovala v malém penzionu a domů se vrátila až druhý den. Jára se mě snažil uklidnit, ale nešlo to. Měsíc jsem byla jako tělo bez duše. Nevěděla jsem, jestli mám pátrat alespoň po sourozencích nebo to nechat být. Jára nakonec rozhodl, že se na to vykašleme a prostě budeme žít svůj život jako dřív.

 

Musím říct, že jako dřív to není, ale je to mnohem lepší. Zbavila jsem se otěží, které mě svazovaly. Vím odkud pocházím, proč jsem žila, tak jak jsem žila a jsem rozhodnutá stát se tou nejlepší mámou na světě. Minulost jsem vymazala a mé děti se ji nikdy nedozví. Naštěstí mají skvělé babičky v podobě mé tety z děcáku a skvělé manželovy maminky. Mám tu nejlepší rodinu na světě a brzy se rozrosteme o další holčičku.