Míša oslavil první rok

 

Loni mě v tento den propouštěli z nemocnice. Odnášela jsem si skoro čtyřkilového drobečka, zachumlaného ve dusáku a mířili jsme k babičce. Ještě dnes si pamatuji, jak jsme ho kojila několik hodin v kuse. Byl opravdu hladové miminko a chtěl se stále nosit. To mu zůstalo dodnes..

 

V létě se ještě plazil a zcela neomylně na zahradě našel trávu a cpal si ji do pusy, kdykoliv jsem chtěla něco udělat, chtěl být u toho a tak se u nás zabydlelo ergonomické nosítko. Míša už stihnul také dvě dovolené, jednu v Čechách a jednu u moře. Miluje, když se okolo něj točí hodně lidí a může se rýt v trávě nebo písku. Motoricky je na tom skvěle, jen stejně jako jeho starší brácha, nechce dělat věci, které po něm chceme my. A tak neukazoval jak je veliký ani paci paci, zato se naučil schovávat za utěrku a vykukovat po otázce „kde je Míša?“.

 

Dlouho mě trápilo jeho noční vstávání. Kolem 20 hodiny usnul v postýlce a o dvě hodiny později už byl v mé posteli a chtěl kojit. To se až do rána opakovalo klidně 6x. S těžkým srdcem jsem ho týden před narozeninami odstěhovala do pokoje k Adíkovi. Bylo mi líto, že už nebudu mít svoje miminko u sebe, ale nevydržela jsem a hned jak se v noci vzbudil, už jsme zase spokojeně spali v posteli. Musím ale říct, že nastřádaná únava byla a stále je ohromná.

 

V den jeho prvních narozenin se stal malý velký zázrak. Jakoby si najednou řekl „teď už mi je rok, je na čase něco změnit“, spal celou noc. Sice jsme ho do postýlky dala až ve 22 hodin, ale vyspal se až do 9. Samozřejmě měl pak velký hlad, ale to už bylo to nejmenší. Od té doby už týden spí celou. A napadlo ho mnohem víc věcí, najednou začal dělat „paci, paci“ a pomalu se pouští nábytku, aby udělal víc a víc samostatných krůčků.

Zcela neomylně také pojmenuje mámu, tátu, Ádu a balon. To jsou jeho 4 nejmilejší objekty.

Nesmím ale zapomenout ani na Adámka. I ten udělal za ten rok spoustu pokroků. Už umí některá písmenka, učí se anglicky a miluje hudební kroužek.  Už také tolik neubližuje Míšovi a myslím, že k němu konečně nachází tu pravou cestu. Brzy už ho snad bude brát jako parťáka. Kromě toho má Adámek kolem sebe spoustu holčiček, které miluje a ony jeho. Ve školce si dokáže vydobít své místo, i když je tam nejmenší. Také nikdy neplakal, že nechce do školky, má to tam rád od začátku. Jeho učitelka mu říká „brepta“ a chválí ho pro jeho společenskost, bezprostřednost a výřečnost. Snad to naučí i svého brášku..

 

Když jsme tak s manželem pozorovali ty naše dva lumpíky, řekli jsme si, že Míša přeci nemůže být naše poslední miminko. Hrozně to s klukama utíká, brzy bude i Míša velký kluk, co chodí do školky a prožívá své první lásky. A tak jsme si nechali otevřená zadní vrátka. Možná až půjdou kluci do školy, pořídíme si ještě jednoho takového malého drobečka. Do té doby si ale budeme maximálně užívat toho našeho dvojitého malého velkého štěstí.