Mami, já tě vidím…

„Nemůžeš, teď já…“ promlouvá naprosto přirozeně k otcovu přirození, a aby svým slovům dodal většího důrazu, nečekaně JEJ chytne pod krrrčkem. „Tedy, že nebudu svým pánem ani na záchodě,“ vydechne choťák v nehraném úžasu „…to jsem tedy nečekal!“

Kluk zatím nechá cinknout pár svých kapek do mísy a smířlivě povoluje: „Teď můžeš!“ – „No vidíš,“ bavím se otevřeně „…už takto malý yang ví, že ti, co za něj rozhodují, musí mít jméno nebo ctít vyšší autoritu.“

A zatímco nás majitel evidentní autority žene pryč, aby si konečně v klidu ulevil, stihnu mu ještě vyjádřit sympatie ohledně všech prekérních situací, kterým nás rodičovství vystavuje…

Předevčírem totiž dítě viselo na klice oné místnůstky, a jelikož je jeho matka všemi mastmi mazaná a pro jistotu otočila klíčkem, mohlo jen viset – pochopitelně z druhé strany dveří. Jenže dítě ctnosti dospělých nectí, a tak když podivně ztichne, je třeba se zamýšlet proč?! Nevíte?

Protože předčasně přišlo na taje klíčové dírky a řve z té druhé strany dveří: „Mamí, já tě vidím!“

Postav dítě za vrátka a pošli k němu kůzlátka. Lepší růžky za vraty, než diagnóza prostaty! .-)