Mami foukej…

Jeden náš kamarád pravidelně docházel ke kineziologovi, který mu uvolňoval jakési nahromaděné bloky. Po několika týdnech se mu ulevilo. Sám přišel na to, že nesnášel učitelku v jeslích a věděl také proč. Přestože se bránil, dávala mu na hlavu jako batoleti plenku, aby údajně v klidu usnul. Kamarád si samozřejmě nevzpomíná, jestli jim ve školce chyběly rolety na okna, ale jistě ví, že ten nedostatek vzduchu do děsil. Nikdy si nehrál na bunkr, nikdy nestrkal hlavu pod peřinu a nenosil roláky. Pokaždé měl nevysvětlitelně úzkostný pocit, že se musí nutně udusit.

Našemu Tadeášovi je šest. Ze školy jsem mu dali odklad, a protože jsem se stěhovali do dostaveného domečku na klíč, musel ještě na ten poslední rok změnit školku. Adaptuje se naštěstí velmi dobře, je to šikovný klučina, jedináček, a to víte…

Minulý týden jsme nestíhali. Někdy se prostě zadaří. Přijeli jsme do školky výjimečně až po osmé. „Ještě jdeme včas,“ těšil se kluk, protože jeho třída byla ještě zavřená. Děti se shromažďovaly do vedlejší učebny, odkud se ozýval hlasitý povyk až do vedlejší šatny. Kluk zaťukal a nesměle vplul do epicentra hlaholu. Zouvala jsem si zrovna návleky, když koukám, jak zase rychle vyplul ze dveří. „Co jsi zapomněl?“ divila jsem se. „Je jich už moc, mám jít pryč…“ koukl na mne zmateně. „K motýlkům?“ Tadeáš jen pokrčil ramínky: „Nevím.“ – „No tak běž vedle, koukej tam je otevřeno…“ Kluk, jindy haur, očividně povadl: „Tak pojď se mnou,“ prosil psíma očima. Kdyby měl jít sám koupit žvýkačky, zatímco čekám opodál, určitě bych nepovolila, děcka dnes mají málo zodpovědnosti na svých bedrech – v téhle chvíli mi ale připadalo na místě obout znovu návleky a vzbudit vyšší autoritu.

Nová paní učitelka mne od svého stolu neodpálkovala. Naopak přestala lepit barevné papírky a vstala, aby mi vysvětlila, že Tadeáškovi sdělila, že je jich už moc – a poslala ho k Motýlkům. To ale kluk přeslechl, slyšel jen: „Je nás moc běž…“ a cítil se logicky vyhozený. Dospělí až neuvěřitelně často zapomínají, jak by se cítili, v kůži druhého a jaké to bylo, když byli ještě malí.

Kdyby se to samé stalo mně v jeho letech. Vyprovodila bych se do šatny, kde bych sbírala slzičky, že mne nikdo nechce. Co by udělal Tadeáš, kdybych se náhodou nezdržela a mezitím už odešla do práce? Možná by v šatně počkal na někoho, kdo teprve dojde, převlékne se a zařadí se také do vedlejší třídy. Těžko říci…

Jasně, že to všechno mohou být jen prkotiny, ale co když ne? Každý máme nějakou takovou prkotinu vrytou hluboko do vzpomínek, ani nevíme jak se tam dostala a co znamená. Neříkám, že kluka uchráním všeho, jsou zkrátka, kterým se ve škole, kroužcích, životě nevyvarujeme, ale tentokrát to výjimečně šlo…

Jaké běžné situace řešíte s dětmi vy? Myslíte si, že to nemá cenu? Napište, budu se cítit klidnější, že třeba nejsem tak úzkostlivá jen já…