Máme doma indigové dítě

 

Vzpomínám si, když se narodil. Matýsek měl svoji hodinu v noci, kdy prostě nechtěl spát. Neplakal, jen do noci zářily jeho temné velké oči, ve kterých by se utopil celý vesmír. Ve všech ohledech se mi zdál být normálním dítětem, jen měl trochu nerovnoměrný vývoj. Zatímco jeho mentální schopnosti byly vysoce nadprůměrné, motorické lehce zaostávaly. Učil se jen to, co sám chtěl. Hlavní pro něj byl pohyb vpřed, aby mohl co nejvíce poznávat okolí. Od narození nedokázal chvíli ležet a jen pozorovat hračky, chtěl vidět všechno a hned. Co já se ho nanosila, než konečně v roce začal chodit. Pak už mě tolik nepotřeboval. Ale jen na chvíli.

 

Nežvatlal, nemluvil, jen základní slovíčka „máma, táta, babi“. Zato pořád ukazoval a já mu musela celý den vyprávět o všem, co vidíme, slyšíme, jíme… Byl neodbytný, až mě někdy opravdu otravoval. A když mu bylo 18 měsíců, začal najednou mluvit. Všechna ta slova, která chtěl za posledních půl roku vědět, znal, jen je začal používat až najednou, když mu dávala smysl a mohl je spojovat do vět. Nebylo s ním těžké pořízení, jen potřeboval všechno mnohem více vysvětlit. Nestačilo mu říct, proč se do elektriky nesahá, musel vědět důvod, poté na ni opravdu přestal sahat a časem se o ní naučil i mluvit a zkoumat dál, proč vlastně ta elektrika kope… A tak to bylo se vším. Knihy ho bavily jen do té doby, než je znal nazpaměť. Ve třech letech jsme proto vyřadily veškeré knihy pro tříleté, které už znal od dvou let, a začali jsme kupovat knihy pro školáky.. Každou pohádku dokáže hned po přečtení, převyprávět svými slovy..

 

Indigové děti neuznávají autority, u nás je to trochu jinak. Matýsek musí vědět, že ten který dospělý, je chytrý, pak ho bere. Pokud se mu někdo snaží podsunout cokoliv špatného, třeba sprostou básničku, odpálkuje ho. Naopak si dokáže hodiny vyprávět třeba s dědou. A toho pak také poslouchá. Přestože nechápe věci, jako je sport nebo jen tak bezduché stavění kostek, dokáže nadchnout děti ve svém okolí třeba vyprávěním dlouhých příběhů.

 

Matýsek je také velmi intuitivní a emotivní, již chápe význam smrti a dokáže se rozplakat, když někdo zašlápne broučka. Když jsme měli problémy v rodině, stal se nezvladatelným, neplatilo na něj nic. Zklidnil se přesně v okamžiku, kdy se uklidnila rodinná situace. Kromě toho také velmi důsledně vyžaduje dodržování vytyčených hranic. Nestane se, že by ho kamarád přemluvil, aby s ním šel tam, kam to má zakázané a pokud někdo ubližuje někomu jinému, zakročí, byť ho to stojí nějaký ten škrábanec.

 

Až díky věštkyni jsem pochopila, proč se Matýsek tak špatně vychovával. Má svou cestu a svůj prostor. Nemá to nic společného s rozmazleností, to on opravdu není. Není to ani rádoby „osobnost“, jak je dnes módní říkat, jen je prostě jiný. Jsem ráda, že tohle vím, i když se tím u nás nic nemění. Stále budu trvat na dohodnutých pravidlech, jen musím dát pozor na jeho křehkou indigovou dušičku. Pak by z něj mohl vyrůst úžasný kreativní človíček…