Lidská solidarita

Stála jsem na parkovišti, v jedné ruce půlročního Míšu a druhou rukou jsem se snažila složit kočárek do auta. Začínalo pršet, Míša začal poplakávat hlady, a protože jsem z kočárku nevyndala dečku, odmítal se zaklapnout, abych ho snadno vzala a strčila do kufru. V tu chvíli se odnikud vynořila žena kolem 30 let. „Svěříte mi ho na chvíli?“ Zeptala se a natáhla ruku po Míšovi. Svěřila jsem, Míša se moc rád nechal pochvat a já naložila kočár a třikrát poděkovala. Musím přiznat, že já samotná bych tolik odvahy nabídnout pomoc v takovém případě, neměla. Jsou maminky, které jsou skoro alergické na to, když se jejich dítěte dotkne kdokoliv cizí, a toho bych se obávala, i když bych ráda také takto pomohla a pochovala si cizí miminko.  

Venku 30 stupňů, v autě 4 tašky s nákupem a dvě spící děti. Výtah nefunguje a je potřeba vše dopravit do 4.patra. Prakticky neřešitelná situace. Rozhoduji se, že budu muset nechat starší dítko chvíli v autě, ale budu ho muset zavřít, aby někoho nenapadlo mi vlézt do tašek. To znamená, že se tam Adík nějakou chvíli bude pěkně péct. Vyndávám Míšu a dvě tašky a stále mi v hlavě běží všechny možné varianty. V tu chvíli jde okolo mladá žena s přítelem o berlích „Jen si to vyneste, já vám tady počkám.“ Nabídne se. Zaplaším myšlenku, že by to mohli být zloději a jsem vděčná, že můžu nechat auto dokořán, aby měl Adík vzduch. Čtyři patra vybíhám skutečně rychle a během dvou minut jsem zpět pro Adíka a zbylé dvě tašky. Aspoň 5x poděkuji a celý den z toho mám dobrý pocit.

Opět parno, já už s hodně viditelným těhotenským bříškem stojím frontu v bance. Klimatizace tu jede naplno, ale vzduch je nedýchatelný, ale už jsem skoro na řadě. Dodržuji bezpečnostní vzdálenost, jak stojí na tabulce, když v tom do banky přijde důchodce a stoupne si přede mě. Nadechnu se, že mu něco řeknu, ale pak si to rozmyslím, hádání se, je to poslední, o co stojím. Důchodce evidentně moje bříško viděl, přesto mu jeho manévr nebyl hloupý a takoví lidé bývají většinou velmi konfliktní. Ale ženě kolem 30 let, která stojí vedlejší frontu zřejmě konflikty nevadí. „Pane, prosím vás, mohl byste před sebe pustit tu těhotnou ženu? No vy, nedělejte, že mě neslyšíte. To vám to není blbý?“ Půl banky už na pána kouká, ten se na mě pomalu otočí, udělá překvapený výraz, jako že  mě vlastně vůbec neviděl a rudý až za ušima, mě pustí na mé původní místo.

Mám spíše štěstí na to, že mi laskavost dělají ženy, pouští mého syna sednout, pomáhají mi s kočárkem v autobuse, naznačí mi, kam až můžu zajet, když parkuji do řady aut. Muži se kdoví proč, do pomoci příliš nehrnou. Možná je to tak, že my ženy samy víme, jaké to je, když nám někdo nepomůže, nebo se muži zkrátka příliš bojí ženské emancipace a jejich ego by neuneslo odmítnutí nabízené pomoci. Mě se také stalo, že mi byla pomoc odmítnuta, většinou od dotčené důchodkyně, která si nepřipadala na sednutí tak stará.

A jak jste na tom s pomocí vy? Pomáháte? A kdo pomáhá vám?