Kuba a světýlka

Nejčastější větou je jeho věčné: ”Svítijou lampy.” A když narazí na lampu, která nesvítí, žadoní o mobil, přiloží si ho k uchu a jako dospělák dělá, že telefonuje. Jeho monolog pak vypadá následovně: “Opravářu, přijeď.” “Nesvítí lampa.” “Kterápak?” “Ta u modrýho domu.” Kdo tuhle scénku vidí poprvé, může se dorvat smíchy. Nám s manželem už to tak legrační nepřipadá, neboť ji vídáme opakovaně, i několikrát při každé procházce městem.

Bezesporu nezapomenutelným zážitkem se pro Kubíka i pro nás s kamarádkou a jejím synkem stal lampionový průvod pořádaný k výročí vzniku Československa. Lampiony jsme spolu začaly shánět až v den průvodu, takže se nám podařilo zakoupit pouze dva poslední ne zrovna výstavní kousky bez tyček, které jsme doplnily bambusovými hůlkami. S připevněním lampionů na ně musel pomoci můj manžel, jelikož já ani kamarádka nejsme technické typy. Muž se při tom sice dvakrát řízl do prstu nožem, protože předtím navštívil restauraci, ale nutno říct, že lampiony skutečně držely a během průchodu městem ani jednou z hůlek nespadly. Průvod proběhl v pohodě, naši dvouletí kluci sledovali barevné poblikávající koule a na zpáteční cestě si lampiony na kočárku podrželi i sami, aniž bychom my mámy musely cokoli hasit. Na závěr jsme se zastavili ještě na náměstí, kde tou dobou už skoro nikdo nebyl a kde tmu oživovaly siluety vystavěných dýní vyrobených dětmi z mateřské školky. Kluci pobíhali pod podloubím mezi světýlky zabudovanými v chodníku a bylo jim fajn. Než jsme dorazili domů, svíčky v lampionech už dosvítily a tak naše ratolesti s radostí lampiony roztrhaly na kousíčky. To abychom se příští rok mohli všichni těšit na nové.