Konečně po státnicích!

Bylo jasné, že když zůstanu doma s devatenáctiměsíčním synem Jakubem, moc se mi toho naučit nepodaří, a to i za četné pomoci hlídající babičky. Už z dřívějších zkušeností jsem věděla, že i když se zavřu v ložnici, stejně mi to nedá a budu chodit babičce pomáhat s přebalováním, krmením, oblékáním na vycházku…

Náš byt není velký a tak je také v pokoji slyšet téměř každé slovo, pád kostek, pískání a troubení hraček, dupot a občasný pláč. Při “paci paci pacičky” se pak Komenský těžko vrývá do paměti. To nemluvím ani o tom, že Kubík už dosáhne na kliku a v moci babičky pak vždy není zabránit tomu, aby si kdykoli dveře ke mně do ložnice sám otevřel. Proto jsme moji studijní přípravu po praktické stránce vyřešili tak, že nejdříve dojela babička k nám domů, já jí předala synka s připraveným jídlem, oblečením a potřebami na celý den, a poté jsem já spěchala po osmé hodině ranní na autobus do nedalekého města, pro změnu do babiččina bydliště. Ještě po cestě rychle nakoupit a hurá se učit, až do páté hodiny večer, kdy jsem spěchala na autobus zpět domů. Následovalo chystání večeře pro všechy, jídla pro Kubu na další den a večer další várka učení. O víkendech a svátcích se o Kubíka postaral manžel, který s ním odjel ke druhé babičce, mé tchýni, nebo k jeho sestře. Dá se říct, že o synovo hlídání se postarala celá rodina.

Výsledkem mého studijního snažení a příprav na státnice bylo následující:

– Neuklizená domácnost, tři pračky nevyžehleného prádla, prach na všech policích a skříních (aspoň květiny jsem se snažila zalít)

– Jakubova větší přítulnost a mazlivost, jelikož mu maminka přeci jen chyběla

– Snížená komunikace a ochlazení vztahu s manželem, v důsledku odděleného trávení dnů a v podstatě i večerů – já u skript, on u počítače

– Dvakrát poblinkaná autosedačka v autě, z převozů syna ke tchýni

– Pouze jediný Jakubův úraz – odřená brada, když ho manžel odstrčil na tříkolce a on náhle zabočil

– Unavená babička, která si musela po zásluze několik dnů odpočinout

– Úspěšně složená státní zkouška a tím i zakončení magisterského studia I když jsem ráda, že jsem to nevzdala a vysokou školu jsem dotáhla do konce, vím, že titul určitě není v mém životě to nejdůležitější. Teď se zase budu plně věnovat Jakubovi a snažit se přenášet teorii pedagogiky do praxeJ