Když neuhlídáte dítě

 

Já jsem si to řekla zhruba před měsícem, kdy se Adík se svým kamrádem honili venku u restaurace, která je v patře. Přestože tam za nevlídného počasí chodíme často na čaj nebo krmení, nikdy jsem nijak zvlášť nezkoumala venkovní prostor. Kluci zaběhli za rezavý sud a my s kamarádkou za nimi. Za sudem ale byla zhruba půlmetrová mezera pro odtok vody, do které by se oba v klidu vešli a mohli spadnout ze zhruba třímetrové výšky na chodník. Mě i kamarádce se v tu chvíli „zastavilo srdce“. Stačilo jen aby se trochu pošťouchli…A tak mě napadlo zeptat se i dalších maminek. Kdy se jim naposledy „zastavilo srdce“? A dají se malé nebo i velké děti vůbec ohlídat?

Maminka devítiměsíční Sárinky odpovídá hned. „Nedá.“ Dokud jsem neměla dítě, nechápala jsem, jak se může stát tolik úrazů v domácnosti. Pochopila jsem to v okamžiku, kdy začala být Sárinka pohyblivější. Najednou jsme museli pořídit ohrádku do kuchyně, schovat zásuvky, zalepit šuplíky, připevnit televizi, schovat veškeré dostupné věci o několik polic výš. A stejně… seděla jsem se Sárunkou na pohovce, vyprávěly jsme si, ona lezla sem a tam. Pořád jsem ji měla na délku moji ruky, ale najednou udělala nějaký pohyb a po hlavě lsetěla dolů. Šprajcla se mezi pohovku a stůl a strašně plakala, z čela jí tekla krev. Letěli jsme na pohotovost, kde jsem doktorovi neustále opakovala, že jsem ji měla na dosah, že jsem viděla jak padá, ale už nešlo nic dělat. Naštěstí jsme si odnesli jen jeden steh a poučení, že s kojenci je nejlepší si hrát na zemi.

„Nikdy nenechávej dítě a zvíře o samotě. To mi říkala mi moje máma a já ji poslechla.“ Vypráví máma tříletého Lukáška. „Do dvou let jsem Lukáška a naši Micku hlídala, ale když se nikdy ic nestalo, přestala jsem být ostražitá. A tak se jednoho dne prostě stalo, že Micka zůstala s lukáškem v pokoji a já myla nádobí. Za chvíli se ozval řev. Běžela jsem do pokoje, uviděla vzteklou kočku a Lukáška, jak se drží za oko. Krve by se ve mně nedořezal. Lukášek mi za žádnou cenu nechtěl oko ukázat a já se klepala strachy a zároveň ho uklidňovala. Došla jsem pro velký kapesník, namočila ho do studené vody a přiložila místo Lukáškovi ruky. Jedině tak byl ochotný ji sundat. Když jsem pak kapesník poodkryla, ani jsem nedýchala. A pak jsem si zhluboka oddechla. Lukášek měl škrábanec přes celou tvář, až těsně pod oko. To ale zasažené nebylo. Miscak po lukym vyjela protože, chtěli stejný míček zakutálený pod postel. Krátce potom jsem Micku odstěhovali k rodičům, pro větší klid. Ale ještě dnes trnu, když si na to vzpomenu. Dítě ani zvíře se prostě uhlídat nedají.“

Byli jsme v zahradní kolonii, kde jsme chtěli koupit zahrádku. Majitel nás vedl dál a dál a naše čtyřletá Eliška tu a tam někam odběhla a hned se vrátila. Pořád jsem ji měla tak nějak na očích, věděla jsem, kde pobíhá, až mi najednou ve vteřině zmizela. S manželem jsme běželi a volali ji. Našli jsme ji během půl minutky, ale mě to přišlo jako věčnost. Jedna ze zahrádek nebyla zavřená a majitel tam měl hned na kraji nezakrytou vanu na dešťovou vodu. Eliška zakopla, spadla do ní, ale naštěstí se hned vyhrabala ven. Raději jsem ani nedomýšlela, co by se stalo, kdyby se potopila a my ji neviděli. Někdy si říkám, kolik jsme všichni měli štěstí, že jsme přežili dětství, uhlídat se to podle mě nedá. Stačí opravdu vteřina a neštěstí je na světě.“

Své o tom ví i máma 12 letého Daniela a 6 letého Kuby. „Už ani nespočítám, kolikrát mi děti spadly na hlavu do roka, kdy se učili chodit, stoupat si a „ujelo“ jim to. V roce zase padali všude možně venku. Lepší to bylo až kolem druhého a třetího roku, to už leccos zvládli, ale chtěli se vyrovnat starším, tak padali z různých prolejzaček nebo jsem je nestihla chytit, když mi utíkali a třeba spadli. Každý věk má nějaká rizika. Třeba kolem toho třetího roku už se oba zvládali koupat sami ve vaně a napadlo je pustit si vodu. Samozřejmě se oba ve stejném věku opařili, i když jsem jim to vysvětlovala horem dolem. Ale naštěstí to bylo jen trochu. Dan začal chodit sám ven v šesti letech a Kuba o rok dřív, ale s bráchou. Směli jen za barák na hřiště, kam na ně dohlédnu. Jednou přiběhl Kuba celý vyděšený, že Dan spadl ze stromu. V hlavě jsem si promítla všechny úrazy páteře a schody z 6 patra jsem snad přeletěla. Během minuty jsem byla dole. Dan byl v šoku, ale mohl se hýbat, sanitka ho odvezla do nemocnice, kde zjistili, že má „jen“ zlomenou nohu. Ale ty minuty nejistoty, jsou nejhorší. Uhlídat se děti nedají, ani když budete stát pořád u nich, neodvrátíte to, co se má stát a čím jsou děti starší, tím je musíte hlídat míň a dát jím více prostoru. Pak nezbývá než je poučit o nebezpečích a věřit, že se jim prostě nic nestane….“

Každý rok se dozvídáme o dětech, které neměly štěstí nebo je prostě rodiče neuhlídaly. Letos to byl například 10 letý klučina, který vlezl pro míč do trafostanice a po zasažení proudem zemřel. Tříletý chlapeček, který se utopil v sudu na zahrádce prarodičů, 18 měsíční holčička na sebe zvrhla čaj a opařila se na čtvrtině těla, tříletý chlapec krmil koně a ten mu ukousl článek prstu…. A tak by se dalo pokračovat dále. Některé příběhy nedopadnou dobře, jiné ano. Ale předvídat se všechno nedá. Nezbývá než doufat, ženaše děti vyrostou v pohodě a bez větších úrazů.