Kdo se stará, školák nebo máma?

To je pravda, od pamatování mají i malí muži velké ženy – v tomto případě matky… „Musíte mu maminko tu aktovku občas zkontrolovat…“, pronesla úsečně vychovatelka, když mi dítě po odpolední družině předávala. Udělala jsem si zlé oko, přijela o půl hodiny později, jelikož provoz ve městě měl akutní zácpu. A tak jsem „na koberečku“ pokorně lapala po dechu, jehož se mi po běhu z parkoviště nedostávalo. Vím, že stejně jako já nejsem ukázková matka, patrně ani David nebude právě exemplář pro školní muzeum výborných žáčků, ale strohost a jasnost, které v problému paní učitelce vysvitl, mne dojal. To jsem ovšem netušila, že na koberečku se budu ocitat každý druhý den, budu-li učitelkám v dosahu. Dítě si totiž na školní režim odmítalo zvyknout a ony mne o tom hodlaly neprodleně uvědomit. Taky komu to říct, když je dítě nebere vážně. Sice nezlobí, nehraje si, ani nevyrušuje, ale je mu to tak nějak všechno jedno… hlavně úkoly a příprava do školy.

„Naše komunikace, se bude odehrávat v tomto malém deníčku, mávala nám třídní před pár dny nad hlavou sešitkem číslo 644.“ Dle návodu jsem ho proto řádně obalila a denně sledovala. S napětím jsem tu denně vyčkávala instrukcí, ovšem řádky zůstávaly prázdné… I já jsem byla prázdná a klidná. Naivně jsem si totiž myslela, že díky záchytnému bodu, „notýsku vzkazováčku“, jsem dostatečně bdělá. Ale ukázalo se, že jsem byla spíš smělá a můj syn bohužel ještě víc. Ze školy si nepamatoval pro jistotu zhola nic, a tak mne stabilně stavil do pozice matky – zanedbavatelky. Někde se stala chyba, někde není něco v pořádku, někde vázne komunikace, říkala jsem si a paní učitelce jsem to ve slabé chvilce (asi na pátém koberečku) zdvořile nadhodila také… „Ale já to všem dětem nemůžu do deníčku psát, to už bychom nestihli učit…“, usmívala se na mne, když mi připomínala, že David nemá polštářek, ani pastelky. „Ony si děti zvyknou, budu jim to stále připomínat.“

Ulevilo se mi, když kantorka zmínila ten množný čas a doufala jsem, že jsem si ho nevybásnila. Strašně se mi chtělo věřit, že nejen můj David, ale i ostatní děti se nestaly automaticky školáky, jakmile je svázaly popruhy aktovky. Ovšem notýsek pamatováček s obalem na míru pro mne tím pádem ztratil smysl. Před Davidem jsem ale mlčela. Po týdnu školy nemělo smysl, aby ztratil smysl pro školu i on.