Kakaa…

Zrovna předevčírem mi známý líčil, jak ještě v blaženém polovědomí naslouchal ševelení svých dvou malých princezen, které se přely tentokrát o nočník. Nočníček byl jeden, holčičky dvě, což byla prekérní situace. „Kaka,“ oznamovala naučenou vyřídilkou mladší dcerka té starší, která takticky obsadila umělou mísu a sestře ze své pozice již patřičně klidně domlouvala: „Ne Maruško, já teď čurám, musíš počkat!“ Pokrevní kopie však byla neoblomná: „Kaka…“ zesílila naléhání, cíleně kladla důraz na každou hlásku a několikrát výrazně přešlápla.

Ale ani smělý capkový taneček se nesetkal s úspěchem. Starší Sára svou potřebu přestřihnout nemohla, navíc ji mládě poněkud netaktně rušilo. Zachránit ji snad mohl pouze fakt, že i jako malá žena, by měla stíhat více věcí najednou. „Teď čurám já, Maruško!“ opakovala podrážděně. Také maličká Marie začala být tou fopa situací mírně znechucená a o svůj prostor na barevné židličce bojovala stále pronikavějším „KAKA!“ A to už byl i tatínek dočista vytržen z polospánku. Dcerka totiž náhle a bez varování přestala apelovat na sestřin smysl pro solidaritu a na místo úzkostného „Kaka“ se ozvalo tiché, leč zřetelné: „Kakaa…“

Nebrblej a nenaříkej, porcelánu se nezříkej! .-)