Jsem Romka

Narodila jsem se ve slušné romské rodině. Máma je prodavačka a táta zedník, já sama mám vystudovanou obchodní akademii. Už ve škole si ode mě děti odsedali, protože jim rodiče zakazovali se s „cikány“ bavit, a tak jsem měla na základní škole jen jednu kamarádku, jejíž rodiče barvu pleti nijak neřešili a Lenky maminka mi jednou řekla „Mezi bílýma je také dost neslušných lidí, ale vy jste holt cikáni a lidi vás hází do jednoho pytle se všemi těmi příživníky a zloději. Ale ty nemusíš nikomu nic dokazovat. Buď jaká jsi a kdo bude mít zájem, tak se s tebou bude bavit, kdo ne, tak ti za to nestojí a neví o co přichází.“ Bohužel maminka Lenky už nežije, ale často si na ni vzpomenu, když je mi nejhůř. Byl jedna z mála, kteří mě hned neodsoudili jako „tu cikánku“.

Na obchodce už to bylo trochu lepší. Asi to, že jsem udělala přijímačky jako všichni ostatní, mě v jejich očích trochu pozvedlo. Ale stejně jsem se setkávala s názorem, že mě radši přijali, aby na školu nenaběhl celý cikánský gang, že mě nevzali kvůli barvě pleti. Byla jsem průměrná studentka i přesto, že jsem se opravdu pečlivě připravovala na všechny předměty. Prostě mi učení nešlo tak snadno, ale nevzdávala jsem to a odmaturovala jsem na trojky. Potíže jsem měla při shánění praxe. Nikdo nechtěl přijmout romku, protože jsem ještě nemohla mít hmotnou odpovědnost a tak se báli, že bych je asi mohla okrást. To mi samozřejmě nikdo neřekl do očí, ale stalo se mi, že v jedné účetní firmě vzali spolužačku s horšími výsledky, která se šla na praxi zeptat den po mě. Nakonec se za mě přimluvila profesorka ve firmě svého známého. Jednou se stalo, že se tam sekretářce šéfa ztratil mobil a všichni se hnusně dívali na mě. Mobil se po dvou dnech našel zapadlý v autě, ale dusná atmosféra kolem mě zůstala. Slyšela jsem kolegyně, jak si povídají, že jsem radši mobil schovala v autě, aby mě nevyrazili. Po škole jsem práci sháněla rok a půl. Na pracáku měli podezření, že si ve firmách chodím jen pro razítka. Nakonec jsem vzala práci za kasou v obchoďáku.

Ani moje vztahy nebyly nejlepší. První přítel mě ani po dvou letech nechtěl představit rodičům a když se dozvěděli, že chodí se mnou, řekli mu, že cikány přes práh domu nepustí a že jestli se nerozejdem, půjde z domu. Tak jsme se s ním rozešla raději sama. Hodně chlapů mě bralo jako lehkou holku a divili se, že taková nejsem. životní lásku jsem našla až v 25 letech a po dvou letech vztahu jsme se vzali. Měli jsme normální svatbu, příbuzné jsme kvůli ostudě raději nepozvali a moji a jeho rodiče se docela skamarádili. Když jsme se stěhovali do bytu, který jsme dostali jako svatební dar, koukali se na nás sousedi skrz prsty. Sousedka od naproti mi dokonce u výtahu řekla „Tohle byl doteď slušný vchod.“ To už nevydržel manžel, který jí řekla, ať si hledí svého, že jsme slušní lidé a chceme žít úplně normálně. Od té doby nás nezdraví. Když jsem ve svých 29 letech otěhotněla, byli jsme nadšení. Ne tak ale lidé, které jsem potkávala a ani neznala.

Několikrát jsem si třeba na zastávce autobusu vyslechla „Za chvíli bude tahle republika víc černá jak bílá“ nebo „Ti cigoši se množí jako krysy a my abychom to platili“. Byli i horší výrazy, které raději ani psát nebudu. Doma jsem pak brečela, ale nejhorší bylo, když mě v osmém měsíci napadli skíni. Šla jsem večer z návštěvy kamarádky, když se za mnou pustili dva holohlaví výrostci. Zrychlila jsem a ohlížela se, kam bych zalezla, abych byla mezi lidmi. Jenže jako naschvál nikde nikdo. Začali na mě pokřikovat sprosté nadávky a pak mě jeden z nich chytil a druhý mi dal pěstí do břicha a tím, že to dítě ze mě vytluče. Naštěstí se k nám blížil pán s pejskem, tak mě nechali, já zavolala manželovi a jeli jsme do nemocnice, kde si mě nechali na pozorování. Naštěstí se miminku nic nestalo, ale já zbytek těhotenství raději nevycházela ven. Policie je nenašla nebo možná nechtěla najít. Na porodním sále se ke mně sestry chovaly odměřeně a pak mě dali na pokoj s ostatními Romy s tím, že lepší pokoj není volný.

Andrejce je 5 měsíců, má se čile k světu, ale stejně na procházkách vídám pohrdavé pohledy. Snažím si jich nevšímat, ale někdy doma brečím. Ne kvůli sobě, ale kvůli tomu, co všechno bude muset Andrejka jednou snášet. Tím, že je manžel bílý, ale získala hodně světlou barvu kůže, tak doufám, že se nesetká s tolika příkořími jako já. Už teď jsem rozhodnutá, že do školky jí bude vodit manžel a také bude chodit na rodičáky, aby ostatní rodiče nenutili své děti nebavit se s ní. Chtěla bych pro ní lepší život, než jsem měla já, ale vím, že se pohled na Romy ze dne na den nezmění.