Jenže on se počural…

V školce je čas na hraní, čas na spaní, čas na čurání, čas na povídání, ve škole se zkrátka učí. Ačkoli jsou děti ze školky zvyklé na rytmus a určitý režim dne, pravidla ve škole a také po škole, jsou pro ně frustrující. Najednou mají zodpovědnost za svou aktovku, za svůj čip na oběd, za klíček od skříňky. Už zkrátka nemají jen tašku na věšáčku s razítkem motorky, nebo deštníčku. Jenom najít v obrovité šatně svou skříňku mezi dalšími stejně barevnými krabicemi na stojáka, je „nadprvňáčský úkol.“

Dítě stojí a kouká na čísla na klíčku a hledá totožné na skříňce. Neví, že jde o číslo sto padesát osm, tak srovnává a zkouší… některé má obavy, zda unese tác s jídlem, jiné, zda se stihne rychle najíst, či převléknout a další, zda si stihne kalhoty svléknout, když nemůže najít ani toaletu a močáček už se řádně hlásí… Poradit si potom s knoflíky u kalhot, když dosud nosily ve školce pouze tepláky a šusťáky na gumu, může být docela peklo. První týdny ve škole je třeba se připravit na dny nových zvěstí. Jakékoli emocionální výlevy jsou naprosto normální. I stateční kluci pláčou, občas se počurají, občas se jim zvedne žaludek. Přesto děti nejsou hloupé, nejsou ani naivní, ba naopak, dospělého často až děsí, jak logicky dokáží uvažovat…

„Davi a řekl jsi to někomu?“ Mydlím dítě ve vaně, protože má studený nosík a evidentně potřebuje zahřát. „Ne,“ špitne dítě a jeho dušička je zlomená. Počurat se není pro šest a půlleté dítě žádná dobrá zpráva. Spíše ponižující stav, kdy tělíčko hlavu neposlechlo. Copak se mu v ní rojí… bude se mu to stávat často, příště to stihne? Podá mi dlaničku, popotáhne a zkonstatuje: „Oni by se mi smáli!“ Moudře si to tedy nechal pro sebe a nemoudře v mokrých džínách zůstal. Skoro se bojím zeptat jak dlouho… „A kdy se ti to stalo?“ „V družině?“ Tedy odpoledne, tak to je ještě dobrý… ale proč a jak? „Ty jsi nemohl rozepnout kalhoty?“ zkusmo spekuluji, protože vím, jak zápasí se zipem. „Ne, nemohl jsem najít záchod… a pak už jsem to nestihl…“ Důvody mohou být jak známo zcela prosté. Co je ve velkém světě naprosto přirozené pro nás, není automatické pro děti. Stejně tak pátráme my v tom jejich dětském…

Opatrně jsem ráno požádala vychovatelku, aby dětem zopakovala, kde je toaleta na patře, na kterém sídlí třídy školní družiny. Přestože jsem takticky zatajila Davidovu urologickou indispozici, byla lehce dotčená, že první tři dny ve škole ještě prvňáček neví, kde je WC. „Vždyť oni chodí všichni společně…“ „Patrně si potřeboval odskočit i mimo skupinku…“, hlesla jsem s omluvným úsměvem, ale vychovatelka kroutila nesouhlasně hlavou: „Tak to je posílám se staršími žáky, ty je dovedou.“ Zlehounka jsem vysvětlila, že možná skutečnost, že tu ještě nikoho nezná, vedla k faktu, že se prostě styděl požádat…

Jedno je jisté, děti nesmíme za jejich duševní rozpoložení trestat. Neblokovat je ještě více a raději prý věci brát tak: jako že se prostě stalo. Ovšem na druhou stranu je třeba veškeré chování bedlivě sledovat, aby se postupně nerozvinulo v paniku, či v orgánovou neurózu.