Deník strejdy Marka 11

Prosím famfáru! Náš seriál totiž právě oslavil první rok. Myslím si, že bychom si drobnou oslavu zasloužili. I Jakoubek by určitě nebyl proti. Slaví rád, dokonce natolik, že se už několikrát pokusil prosadit nápad, že by společně s ostatními členy rodiny mohl současně stát alespoň v pozadí reflektorů. Přesněji řečeno, že by se v záplavě dárků pro někoho jiného mohl klidně najít i jeden drobný pro něho. Docela ho překvapilo, že jeho zlepšovák neprošel.

Roční narozeniny mohou ovšem přinést i zdánlivě neřešitelné trauma. To, že jsem už dvojnásobný strýček, dávno čtenářky vědí, a tak kdosi v rámci vánočních debat přednesl připomínku, zda by snad seriál neměl mít podtitul Jakub, Honzík a já. Všechno vyřešil Kubík za mě. Doslova si mě uzurpuje pro sebe. Vše došlo tak daleko, že těsně před tím, než mám přijet, si prarodiče berou Jakoubka mimo plán na návštěvu, aby si ho dosyta užili. Jejich vnuk totiž v případě, že dorazím domů, půjčuje bratrovi dokonce i dědu. Prý, aby mě užil. Takže se zatím nic měnit nebude.

Jak si ulovil Michala

Události posledních týdnů znovu rozvířily debatu o tom, co z těch chlapců vlastně bude. Důležitou roli v tom sehrála i návštěva zájezdového představení jednoho z největších Jakoubkových idolů Michala Nesvadby. Babička, která vždycky tvrdila, že je její vnouček opatrný a hlavně nepříliš průbojný, se nestačila divit, když jí rodiče vylíčili, jak Kubík lovil Michala. Nejprve se mohutně zapojoval do her i zpívání písniček (což pro něj při absenci hudebního sluchu musí být neuvěřitelná oběť). A pak se projevil přesně jako profesionální novinář.

Nejprve se doslova nacpal ke skupince bratrů a sester, kteří se s populárním mimen fotili. Co na tom, že to nebyli jeho sourozenci. Nepovažoval tuto informaci za důležitou, a co jeho rodiče zvlášť pobavilo, nenechal se dlouho odehnat. Nakonec urval televizní hvězdu jen a jen pro sebe. Nemusím zdůrazňovat, jakou tím svému strýčkovi, vysloužilé bulvární hyeně, udělal radost. Že by nástupce?

Považuje mě za Ježíška!

Naděje trvaly jen krátce. Rozbalování dárků pod vánočním stromečkem, konkrétně traktoru s několika návěsy, vysokozdvižného vozíku a tiráku přepravujícího palety, doplnil fundovaným komentářem. Nikdy bych nevěřil, že pozná i rozmetač hnoje, který jsem já, syn zemědělských inženýrů, až do posledního okamžiku považoval za daleko voňavější sečku.

Patnáctiměsíční Honzík zase všechny šokoval svou šikovností. Stropní okénko u již zmíněného tiráku totiž na rozdíl od nás všech dokázal doslova vyloupnout během několika vteřin. Jen jeho matka se netvářila nadšeně, když jsem utrousil, že přesně takhle rychlé prsty mají úspěšní vykradači aut. Že by dala přednost tomu mít doma automechanika?

Mimochodem, v souvislosti s Vánocemi jsem dosáhl jednoho roztomilého primátu. Jak mi důvěrně prozradila babička, Jakoubek si myslí, že jsem Ježíšek. Dospěl k tomu poté, co pokaždé, jakmile projevil přání dostat hračku ze svého oblíbeného katalogu modelů zemědělských a stavebních strojů, pronesla jeho maminka větu, že to bude napřed muset dohodnout se mnou, jelikož já to pak jako jediný mohu probrat s Ježíškem. Jenže Jakub není žádný ňouma a tak si vše přebral po svém. Definitivní důkaz o tom, že Jezulátko existuje, dostal přímo na Štědrý večer. Opravdu totiž dostal přesně ty dárky, po kterých dlouhé měsíce toužil.

Chlapský boj o cukroví

Musím se zmínit o další velmi podstatné věci. Domnívám se, že z Kuby se čím dál víc stává muž – přesněji řečeno podobné kvítko, jako je jeho dědeček, jeho otec a přiznejme si, i jeho strýček. Dobře pochopil, kde je jeho místo.

Důkazem budiž událost, která se odehrála dva dny před Štědrým dnem. Moje sestra podědila po naší společné matce jeden nepříjemný zlozvyk – cukroví si syslí až do Štědrého dne. A dělá to přes to, že jasně ví, že všichni muži v jejím okolí jsou na sladké a takové odstrkování si za celoroční dřinu nezaslouží.

„Koukej, rozdělujou si cukroví,“ ozval se zničeho nic za mnou tichý švagrův hlas. A opravdu – obě ženy přesouvaly ve vší tichosti u dřezu část lákavého pokladu do jiných krabiček. Okamžitě jsme vyrazili vpřed. Během vteřiny jsme jim stáli doslova za zadkem a vmžiku se před nás postavil i Jakub. Vzápětí, tak jak mu velely jeho pudy, okamžitě sáhl do misky se slepovaným lineckým pro oblíbený pamlsek.

„Co tady děláte?“ pravila s vyděšeným výrazem v očích, nicméně s varováním v hlase, má sestra, která s takovou rychlostí zjevně nepočítala.

Zmatený Jakoubek překvapeně upustil úlovek zpět. Jeho gesto s bezcitnou matkou doslova zamávalo. „Ale jeden kousek si můžeš vzít, broučku,“ pravila a doslova se slzami v očích připustila, že nabídka platí i pro dospělé. Prý, když jsou ty svátky…

Kubíkovo poslední jídlo

Z Jakoubka má prostě recesistické sklony. Zkouší to na všechny – nejraději na babičku. „A copak jste měli včera k obědu?“ páčila ze svého vnuka poté, co absolvovali slavnostní oběd u druhé skupiny strýčků a tet. „Rajskou,“ pravil její vnuk a bez mrknutí oka dodal: „s knedlíkem“. Zkušená babička nezaváhala. „Opravdu? Že se zeptám maminky.“ Ta zvedla oči od časopisu a vše upřesnila. „Nevím, jak Kubíček, ale my všichni jsme měli knedlík, ale se svíčkovou.“

Jídla se týkala i naše chlapská rozmluva. „Páni, ty do sebe dokážeš nacpat ještě dva pribiňáky?“ zaujal mě nekonečný apetýt mého synovce, který krátce předtím posvačil cukroví a štrúdl.“ – „No, vždyť je to dnes taky moje poslední jídlo,“ ohradil se posmutněle jedlík v půl páté odpoledne a mě napadlo, že vypadám přesně jako on, když svým kolegům po návratu z oběda se slzou v oku oznamuji, že mám nejkrásnější část dne bohužel už za sebou.

Nechtělo se mi věřit, že to nebohé dítě bude o svátcích bez večeře. „Kecáš. Že se zeptám maminky,“ použil jsem babiččinu taktiku. „No, už se nám asi dvakrát stalo, že večer už neměl hlad. Většinou se ale klidně nacpe u babičky, a když přijedeme za čtvrt hodiny domů, udělá scénu, že má hlad. Řeknu ti zítra, jak to dopadlo,“ slíbila jeho matka. Nakonec neodolal. Inu, asi je pravda, že je hodně po mně.

Ale konec se slzami v oku. Příště to bude veselejší, jelikož naše ústřední téma bude znít: Hry.

Tak zase příště.

Strýček Marek