Jak zničit vlastní děti

Dospělí si počechrají své ego, ověří si, že ten „jejich“ je opravdu nejlepší, aby si pak v konečném happyendu padli vzrušeně do náručí. Proč taky ne. Druhý dne je čekají spolupracovníci obdivující odvahu, se kterou šli do televizního projektu.
O poznání hůř jsou na tom ovšem děti.
Pomíjím to, že pro ty malé je deset dnů bez mámy k nepřečkání a každý psycholog by jistě dosvědčil, že obzvláště pro děti do tří let, které nechápou, co znamená dočasně a týden, může odloučení znamenat těžkou psychickou újmu. (Ostatně, ve včerejším dílu i holčička o poznání starší po pár dnech už tesknila.) Podstatně horší ovšem je, co je čeká po návratu do školy či školky. Nedovedu si představit, jak se vrátila mezi spolužáky dívenka, kterou museli během vysílání ostříhat, protože měla hlavu tak zavšivenou, že na to byl každý šampon krátký. Jak se asi dívali na děti maminky, která častovala svou vyměněnou rodinu výrazy, které se většinou v tisku vytečkovávají? Jak mohou obstát mezi vrstevníky děti, které žijí ve špinavém pavlačovém domě bez záchodu, nebo děti, o jejichž mamince se na rovinu říká, že je prostě „taková jednoduchá“?
Spolužáci těchto dětí si to budou dlouho pamatovat. Upřímně řečeno, těžko na to kdy zapomenou. Ostatně, většina z nich si to jistě nezapomněla nahrát. A zřejmě dlouho bude trvat, než to děti své mámě odpustí. Tak mě tak napadá, ještě že je to výměna manželek, manželé své ženy většinou nazpět chtějí. Jde jen o to, aby děti chtěly zpět své matky.