Instantní bydlení

 

Když jsem poprvé otěhotněla, bylo mi teprve 19 let, tehdy jsem ještě bydlela u rodičů a ti mě a mému příteli poskytli přístřeší na první tři roky s Honzíkem, pomalu jsme šetřili a koupili si malý byt ve městě, aby Jirka nemusel dojíždět daleko do práce. Život v paneláku byl pro nás velmi svazující, Honzík si dlouho zvykal na to, že nemůže kdykoliv vyběhnout ven, chyběla mu zahrada se zvířaty a do toho jsem otěhotněla podruhé. Neuměla jsem si představit, jak budeme s miminkem fungovat v paneláku.

 

Když se Jiřík narodil, byla jsem frustrovaná z malého prostoru v bytě i z takových drobností, jako že jsem nemohla jednoduše nechat spící miminko na čerstvém vzduchu a jít v klidu domů uvařit. Usilovně jsme šetřili a pídili se po možnostech hypotéky, jenže v naší situaci nám nikdo půjčku dát nechtěl a to ani tehdy, když jsem si po roce našla přivýdělek.

 

Z toho, co jsme našetřili jsme nakonec mohli pořídit pozemek kousek za městem, který nám starší manželský pár nechal skoro za hubičku. Jenže stále chyběly peníze na domeček a hypotéka byla nereálná. Šetřili jsme kde se dalo, ale ne na úkor dětí. Těm jsme se snažila vynahradit prostor pro hraní vycházkami do lesa a kroužky, domů jsme si pořídili pejska, ale stejně to nebylo ono.

 

Předloňské Vánoce jsme ale dostali nejkrásnější dárek. Moji a manželovi rodiče přidali nějaké peníze Jirkovi a ten společně koupili malý používaný mobilní domek. Když jsem ho poprvé viděla na fotce, byla jsem zklamaná, dva pokojíky, malá koupelna se sprchovým koutem a kuchyňka. V první chvíli jsme si myslela, že snad koupili karavan a odmítala jsem v něm bydlet. Nikomu jsem to ale neřekla, všichni měli velkou radost.

 

Po svátcích jsme se ale na domeček jeli podívat a musela jsem uznat, že mě překvapil, nebyl to můj vysněný čtyřpokojový domek se sklepem, ale taková neosobní kostka, ale s pár úpravami jsme z něj udělali domov. Na jaře nám domek přivezli na pozemek a nastěhovali jsme se. Děti byly nadšené, s malým prostorem si poradili bez problémů, vždyť mají obrovskou zahradu.

 

Měsíc po nastěhování jsme prodali byt a postupně přešli k druhému kroku, vlastní stavbě vysněného domu. Za naší krabicí k bydlení, nebo-li instantním domečkem, který je srovnatelný s bydlením v paneláku, ale v daleko lepším prostředí, roste postupně náš sen. Jde to pomalu, stavíme podle toho, jak našetříme nějaké peníze, ale kluci jsou nadšení. Vidí, jak cihlu po cihle vzniká nový dům, hrají si na hromadě písku, vozí se v kolečku, zkrátka prožívají dětství, jako spousta dětí před revolucí. I já jsme spokojená, nebýt netradičního nápadu s mobilním domečkem, možná bychom nikdy neměli vysněný dům a děti by vyrostly v paneláku. Za svým snem si jdeme pomalu a jinou cestou, než většina lidí, zato máme vidinu budoucnosti bez zbytečných dluhů, hlavně bez hypotéky na 30 let, která by nás velmi svazovala. Nemusíme platit zbytečné úroky a jakmile dostavíme, budeme si užívat dovolených a dalších radostí, které si teď nemůžeme dovolit. Nejvíc se ale těším na to, že letošní Vánoce už oslavíme v novém domě. Po Vánocích pošleme náš mobilní domeček zase dál a za peníze z prodeje pořídíme krásné nové vybavení. Díky této zkušennosti mám jiný pohled na život, vím, že si můžeme splnit jakýkoliv sen, jen k některým vede delší cesta. Klíčem ke štěstí je ne mít všechno hned, ale být trpělivý a krůček po krůčku jít za svým snem.