Čím to naše díte bude?

Než jsem je vylovila z přihrádky, věděla jsem, že patří Adélce, že Adélce za chvíli začnou taneční, a že Adélčina maminka šatičky do tanečních sama šila. Jak se v těch ušitých šatičkách (a kytičkových punčochách – ty maminka sama kupovala) řítila do třídy, srazila se s babičkou Matěje, která komusi na druhém konci drátu svěřovala, že ještě musí s Matýskem do karate.

Zrovna když osvětlovala, že na tréninku fotbalu byl malý Pele už včera, přispěchala ztrhaná maminka s kočárkem a hned ve dveřích si dítku stěžovala, že Martínek dneska tu výtvarku určitě nestihne. Kudrnaté batole vykulilo oči a úžasem vyplivlo dudlík. Bohužel nebylo přímo jasné, zda ho vyvedlo z míry bratrovo zpoždění nebo rozkošná tanečnice v pistáciových šatičkách.

Do toho všeho mumraje se připlazil můj malý louda. Zatímco ostatní děti pádily do všech možných kroužků, kluk se šnekovitě převlékal z tepláků. Plynnou češtinou čtyřletého dítěte jsem se dozvěděla, že se měl dobze a vypil hodně cajíku. Jak už to bývá, překvapil hned druhý den – uprostřed besídky pro maminky…

Před dvěma roky měl ještě problémy udržet moč, teď neudržel tajemství scénáře. Po prvotním zápalu taneční choreografie se postavil před kameru a s patřičnou pýchou pronesl: „TÁTO, JÁ BUDU MEDVĚD!“ Tím dokonale odboural publikum, neplánovaně uvedl další bod programu a zvolil si svůj umělecký směr…

Sami si píšeme si scénáře a „Rejža“ se s nimi nepáře .-)