Hynku, Viléme…

„Počítala jsem ve vaně,“ tajnůstkářsky děla jedna zamilovaná. „Jen tak schválně, jako než přijde, víš-“ líčka jí při tom vyprávění hořela jak čarodějná vatra „…došla jsem jen do patnácti!“

Příklady táhnou, a tak jsem se taky naložila do koupele. Dobře vím, že v počtech nevynikám, ale musela jsem napočítat aspoň do tisíce, protože když jsem se probudila, voda vychladla a mobil vyzváněl s další nakažlivou informací: „On ti se asi zase zamiloval a představ si, stepní vlk je proti němu hafánek. Ale po těch letech! No řekni, je to normální?“

Zavádějící určitě bylo, že pro posílení apetitu musela říct jediné: „Asi už se na tebe vykašlu!“ Na pokec jsme se taky vykašlaly, protože kašel je v podstatě psychický problém, kterým netrpíme – pakliže víme, že její staronový milý už dnes osmkrát volal a je málem pravděpodobné, že ještě bude.

U nás doma volal z postele jen syn, dožadoval se starostlivého otce tak úporně, že jeho naléhavost taktéž přecházela do chronického stádia. Pak jsem si troufla a zavolala manžela i já – a jaro žaslo, protože on přišel… a zeptal se mě, jestli máme máslo?!

Milostný život může být v háji, ať jsi, či nejsi, milý máji! .-)