Hubnutí I

První obětí byl můj šatník.

V nepochopitelném očekávání jsem na sebe navlékala různé kombinace oblečení, obhlížela se v zrcadle a zase je strhávala, pohazovala po celém bytě a nadávala na materiál, který se tolik spírá. Jenže co si budeme povídat, ono se vlastně nic nesepralo, já se nafoukla. A pořádně.

Po Jarečkovi mi přibylo sedmnáct kilo a zrovna na těch nejhorších místech.

Znáte to? Oblečete si šaty, které vám byly docela volné, juknete do zrcadla v očekávání ne sice štíhlé modelky, ale aspoň docela snesitelného pohledu a ono:

Bác!

Čelist vám spadne až dolů, protože na zádech se vám, zas kdo ví jak, udělaly odporné faldy. Takové ty složené válečky naducaných polštářků proložené zářezy.

Hnus.

A už ty šaty ze sebe rvete bez ohledu na možnost poškození.

Brrr!

Tak co zkusit teď? Radši už žádná překvapení, takže kalhoty a volnější nepřiléhavou halenu.

Při soukání do kalhot cítíte jakési podivné tlaky, ale co z toho, přes stehna jste snad nepřibrala? No a jestli jo, tak jenom trošku. Však ona to přikryje halenka. Jo, jenže v haleně vypadáte hůř než v posledním stádiu těhotenství, protože ono se to na prsou jaksi zdvíhá, ale potom se to už nevrací ke štíhlému pasu.

Jejda, vlastně on tam žádný štíhlý pas ani není.

Přesně tohle se stalo i mně. Nu co, třeba špatně sedí halenka, napadlo mě, asi se mi posunula na ramenou, předklonila jsem se, abych si ji posunula a „Škrrrk!“

Ruply kalhoty. Díra otvírala bezednou tlamu ve švu na zadnici. Byla pořádná.

„A škrrrk!“

A druhá se šklebila mezi nohama.

Kalhoty jsem mohla vyhodit.

Mám depresi.

Pod heslem máš-li depresi, musíš rychle ve svém životě něco změnit, třeba si něco koupit, ostříhat se, přebarvit se, vyprat všechno prádlo nebo se zaměstnat natolik, že na depku zapomeneš, vyrazila jsem do lékárny.

Uzrálo ve mně jasné rozhodnutí. Zhubnu.

Zatraceně, když se to povedlo s koktejlem Halině Pavlowské, proč bych to nezmákla já!?

Jo. Bezva metoda. Koktejly mi moc chutnaly. Jahodové ráno, kakaové na oběd a vanilkové na noc. Všechno šlo jak po másle.

Za dva týdny jsem přibrala pět kilo.

Na váhu se už nemůžu ani podívat. Vlastně jo, podívat jo, ale stoupnout si, to už nerisknu.

Po zážitku s Jarouškovou housenkou, kdy se mi při každém pokusu o jídlo vracely prožitky, které jsem sama nikdy neměla, jako že mne šimralo v krku, měla jsem pocit, že jídlo leze zpět a tak … jsem zhubla šest kilo za týden.

Typický příklad silné vazby matky na dítě.

Takže rada, pokud chcete zhubnout, snězte housenku, nebo jí nabídněte dítěti, nejlépe svému nejmilejšímu, a sami si to pak představujte. U mne se to osvědčilo. I když na druhou stranu, když o tom uvažuji, jde asi o dost drastickou metodu…

Já zhubla. Přesto ale zbylo ještě aspoň patnáct kilo navíc. Ona i housenka se omrzí. Člověk otupí a představa tvora přilepeného na váš jícen zevnitř, popřípadě lezoucího v žaludku, už není natolik nesnesitelná. Asi budu muset začít s pohybem.

Ach jo.