Hrůza ve svitu měsíce

 

Co může chtít? Pomyslela jsem si,či spíše mě trochu zamrazilo.

Než jsem se stačila otočit, chytil mě za paži.

Co mi chcete? vykřikla jsem, začnu křičet!

Nezačnete, řekl druhý muž, který se najednou vynořil ze tmy do

měsíčního světla. V jeho ruce se blýskl nůž.
Bodnu vás, že ani nepípnete –my zmizíme – a nezbude po nás
ani stopy.

Začala jsem se třást. Tak oč vám jde, koktala jsem.

No – půjdete teďs námi, za rohem máme stát auto, vy do něj
s námi nastoupíte a pojedete s námi.

Před očima se mi mihly strašlivé obrazy. Už neuvidím rodiče,
ani brášku, je se mnou konec.

Dala jsem se do pláče. Prosím vás, na mě doma čekají, přece

nemůžete –

Netlachej a lez! křikl ten první, otevřel dveře auta a strčil mě

neurvale dovnitř.

Zhroutila jsem se na sedadlo, téměř bez sebe.

Tak to je konec, pomyslela jsem si, napadly mě nejhorší

představy.

Zatím jsme dojeli k nějaké budově, která tu stála o samotě

v měsíčním světle.

Ze dveří vyběhl nějaký muž a křikl: Kluci jeli za vámi, všechno
nafotili, je to perfektní:
Jací kluci? A co fotili?

My vám teď všechno vysvětlíme, řekl ten první chlap a pomohl

mi z vozu, Z domu se vynořila nějaká slečna a nabídla mi něco
k pití.

Šoupněte to do sebe, řekla vlídně, dovedu si představit, jak vám je.
Napila jsem se – byla to becherovka. Pochopila jsem, že mi nejde
o život.

Potřebovali jsme natočit scénu do nového filmu, řekli mi. A

nutně jsme do něj potřebovali dívku, doopravdy vyděšenou.

Tak nám to odpusťte – my vás teď odvezeme domů. Řekněte, kam.

Před naším domkem jsme zastavili a ten první chlápek vystoupil

se mnou. Podal mi malý balíček.

Je v něm moje vizitka, řekl, můžete si na nás stěžovat.

Podal mi poněkud váhavě ruku, ale ani mě nenapadlo ji
stisknout.

Doma jsem rozbalila ten balíček. Krom+ té vizitky v něm byly

tři obrovské čokolády.

Kde jsi proboha byla! vykřikla vylekaná maminka, už jsme

chtěli volat policii!

Bráška byl také ještě vzhůru a jednu čokoládu hned popad.

Pak jsem našim musela vysvětlit, co se vlastně stalo v té

měsíční noci.

To ale nebyl špatný nápad, řekl otec. Jenže s těma cestama do

kina budeš muset přestat.

Tak ty vlastně budeš ve filmu! dodal. No, to se povedlo.

Ale teď u jdeme spát!

Za okny se usmíval bledý měsíc, snad se mu to líbilo…