Hráz se mi roztrhla

„Zavřete oči, tlačte!“, pobízel mne doktor a sestry pobíhaly kolem mne jak bílé vrány. Byla jsem tu sama. Manžel je stavbyvedoucí a často bývá celé dny z domu. Chtěla jsem, aby si vzal dovolenou na první týdny, co budeme s malým doma a věděla jsem proč…

Z porodního sálu bych po svých neodešla. Celé těhotenství jsem se z celého porodu bála hlavně šití. Odmalička totiž nesnáším nic ostrého a představa, že se do mne cokoli zabodává mi nahání husí kůži. Abych se trošku pojistila, pořídila jsem si speciální olejíček a pečlivě masírovala hráz, chtěla jsem se za každou cenu vyhnout nastřižení. „Prosím tě, to nebolí,“ uklidňovala mne sestřenice. „Ta kůže je tak roztažená, že to vůbec necítíš.“ Sama porodila tři děti a podle manželových slov jí porodní jizvy vytetovaly v rozkroku kotvu. „Však oni se tě ptát nebudou,“ strašila mne neochotou lékařů.

Já ale nechtěla, aby do mě stříhali jako do papíru, a tak jsem se i se zapřenýma nohama do porodního lehátka hypnotizovala všechno, co kolem mne sestry jak bílé vrány nosily. Když pak sestra podala lékaři nůžky, byla jsem ve střehu, ale nešlo přestat rodit. „Nestříhejte,“ úpěla jsem. „Já to nechci!“ Mladý lékař po mně bezmocně těkal očima a než mi stihl odvětit, při dalším pořádném zatlačení se prodrala hlavička ven a roztrhla mi hráz až na stehno. Zakřičela jsem, ale neomdlela. Hlas mého malého chlapečka mne držel při vědomí. Vážil čtyři a půl kila a byl chudáček celý pomačkaný z té dlouhé cesty ven.

Lékař byl vyděšený, přestože jsem ho vlastně zastavila sama, přidělala si bolest a jemu práci, mluvil ke mně velmi vlídně a sešil mi ty dvě desítky stehů, ještě než jsem vyčerpaně usnula. Vím, že se mnoho maminek bojí nástřihu, ale věřte mi, že ty dny po sešití jsem litovala, že jsem lékaře vyrušila. Nemohla jsem sedět ještě po šestinedělí a kus jizvičky, i když šikovně sešité mi kouká z plavek. Když se mě teď někdo ptá: bojím se nástřihu, bolí to? Říkám jim: ani trochu, aby třeba neudělaly stejné zmatky jako já.