Groteska v Rakousku

Vypravili jsme se kdysi opět na cesty, tentokrát do Alp. V kufru, o němž znalci prohlašovali, že by se do něj pohodlně vešly tři mrtvoly, jsme vezli, jak bývalo tehdy zvykem, spousty zásob, konzerv, tekutin, všelijakých pochutin.

Leč na cestě k vrcholkům se naskytla nevídaná potíž: vůz se dostal do náročného bodu – odmítal šplhat dále. Kolem stálo plno rakouských dělníků, kteří si z nás tropili šoufky. To mě rozlítilo, i křikla jsem na ně otevřeným oknem, že by se měli stydět a raději nám přijít na pomoc.

Pravděpodobně se zastyděli a rozběhli se k nám. Zatlačili – a vůz se pohnul. Ve mně však stále vřela pomstychtivost. Jakmile jsme dospěli do jakéhosi kritického bodu, kdy jejich pomoci již nebylo třeba, prudce jsem přidala plyn a sledovala v zrcátku, jak padli na ústa.

Další putování již probíhalo klidně, sledovali jsme nádhernou krajinu, která se zvedala k svítivě modrému nebi, ani jsme se nenadáli – a nastal večer.

Abychom někde rozložili vigvam, navrhl manžel svou neopakovatelnou češtinou. Měl arci pravdu. Odbočili jsme z okresky doleva, ignorujíce poučení, že cesta dál je zakázána.

Leč běda, zpozorovalo nás bdělé oko místní policie. Její zástupce se přihnal za námi a dosti nevrle nám sdělil, že jsme se dopustili přestupku a musíme se tudíž vrátit.

Vysoukala jsem se z vozu, a nedávajíc najevo vnitřní neklid, líbezně jsem se na něj usmála.

Poté jsem spustila chvalozpěv na celé Rakousko, kde bych si přála žít – třeba někde na pastvinách pást krávy. Takové pěkné, jaké jsou na obalu mé oblíbené mléčné čokolády.

Manžel se tvářil, jako by ke mně nepatřil, zřejmě čekal, že mě dotyčný policista odvede v poutech. Místo toho se události obrátily nečekaným směrem. Muž zákona náhle roztál a pobídl nás, abychom se posunuli o kousek dál a rozložili se v kukuřičném poli, kde nás nikdo neuvidí. On sám že se bude vyskytovat poblíž a postará se, aby nás nikdo nerušil.

No to se mi snad zdá, prohlásil manžel, když jsme se ukládali k spánku, úplná groteska!.