Fanatičtí rodiče

Z trestného činu útisk podezřívají zlínští policisté manžele ze Zlína. Jde o příslušníky jedné sekty, kteří chtěli, aby do ní v den svých osmnáctých narozenin vstoupila i jejich dcera. Ta ale odmítla, na což rodiče reagovali tím, že ji vyhodili z domu. Mladé dívce, která ještě navštěvuje střední školu, nenechali žádné prostředky ani peníze. Domů se prý může vrátit jen pod podmínkou vstupu do sekty. Dcera je sice plnoletá, nicméně není výdělečně činná, proto stále trvá vyživovací povinnost rodičů.

Policisté případ vyšetřují jako podezření z trestného činu útisku. Z trestního zákona vyplývá, že „kdo jiného nutí, zneužívaje jeho tísně nebo závislosti, aby něco konal, … , bude potrestán odnětím svobody až na šest měsíců.“

Holčiny je mi líto. Musela si dost vytrpět už jen tím, že nežije ve zcela normální rodině, což si bohužel podle jejího přístupu k sektě, uvědomovala, a nakonec nemá ani kam jít. Já vůbec nechápu, že zatímco třeba hajlování a podobné činy, které hraničí s omezováním lidských práv, jsou trestné, řada sekt tu může zcela legálně být. Co takoví Jehovisté, kteří zakazují přijímat cizí krev i v ohrožení život? Normální člověk by pro záchranu dítěte udělal cokoliv, Jehovisté jistě také, ovšem kromě zákroků, kde musí dítě přijmout cizí krev, to ho pak raději nechají zemřít, jak již bylo v mnohých případech ze zahraničí.

Ale nejde jen o sekty, ale celkový přístup rodičů s odlišným životním stylem, k dětem. Co třeba vegetariáni? Znám rodinu, kde maso nejí, ale dětem ho neodpírají. Chtějí jim nechat volbu, až budou dostatečně rozumní na to, aby si samy řekly, zda maso chtějí či ne. Nebo třeba rodiny, kde se preferuje některý sport či jiný koníček. Často jsou hlavně tátové zklamaní, když pak jejich dítě nechce třeba sportovat nebo ho nebaví rybaření. Místo aby své děti podporovali v tom, co si samy zvolily, nevynechají jedinou příležitost k tomu, aby dítě popíchli „Vidíš, kdybys míst na fotbal, chodil na ryby, neměl bys teď zraněný palec…

I u nás v rodině se toho trochu obávám, i když naše dvouleté batole od narození nechtělo jiné hračky, než balon a knihy. Táta fotbalista je pro něj velký vzor a tak všichni čekáme, jestli se nakonec do fotbalu také pustí. Všude s sebou nosíme míč, jako účinný urychlovač cesty a v klidných chvílích zase usedáme ke knížkám. Ať bude sportovec nebo intelektuál, je mi to jedno a jsem si skoro jistá, že ani manžel ho nebude k ničemu nutit, byť by ho mrzelo, že jeho „krev“ nesportuje.

Znáte rodiny, kde dítě do něčeho „nutí“? Jak se srovnáváte vy s odlišnými „geny“ dítěte?