Exekutor z Kocourkova

Kolem druhé hodiny zvonek, seběhnu schody. Stojí tu cizí chlápek ve sportovní bundě, značka nedbalá elegance. Říkám si nějaký pojišťovák, či obchodník a nejsem daleko od pravdy, jenže on nic nekupuje, chce si odnést… Prý je exekutor a jde sepsat movitý majetek. „Co prosím?“ ujišťuji se, že dobře slyším. „Mám soudní rozhodnutí o exekuci vašeho majetku,“ opakuje muž a je vidět, že je připravený k oponování, bude-li mít příležitost. Křivě se usměji a ujasním mu, že jde patrně o omyl. „To si nemyslím,“ odvětí. Otevře černé desky a opřen o údaje mi začne předčítat jméno mého muže a v číslech sečtené hříchy. Moje čelo se podobá čerstvě zoranému poli, ale na vrásky teď kašlu! „Kolik že dluží a komu že?“, divím se nezakrytě a exekutor, který je zvyklý na rozličná herecká představení ani nemrkne. „Padesát dva tisíc a nějaké drobné…“ vypadne z něj stejně samozřejmě jako by mi diktoval své datum narození. Pak přidá informaci, že jde o dluh zdravotní pojišťovně. „Ale můj muž nikdy nepodnikal, on za něj někdy někdo neplatil? Jak se to může stát?“ Otázky padají na hlavu netrpělivého muže, kterému za chvíli padne směna. „Podívejte, to já vůbec netuším, já tu mám soudní rozhodnutí, že váš muž dluží jistou částku a musím proto v trojnásobné výši dluhu sepsat cenu majetku. Mimochodem už tu byl můj kolega, když jste nebyli doma a prověřoval, že máte auto na leasing…“ Dvakrát zamrkám, mlha přede mnou, mlha za mnou stále hustější. „To mi chcete říct, že vy můžete přijít, i když nejsme doma?“ „Samozřejmě a rovnou vejít. Když mne teď nepustíte dál, příště už nebudu tak hodný a přijdu rovnou s policií!“ vyhrožuje mužský a nezdolně pokračuje dál. „Ale nebojte se, dům samozřejmě zapečetíme a klíče si vyzvednete na městském úřadě, či na stanici policie, ta dohlíží, aby se věci, určené k exekuci nepoškodily…“

„Já pořád nevím, proč mi to všechno říkáte, my žádnou obsílku nikdy nedostali a ty soudy, o kterých mluvíte, tedy musely nutně proběhnout bez nás, copak to jde?“ „Pochopitelně, já tu má znamenáno, že jste poštu nepřebírali – tedy váš manžel, vracela se tedy jako adresát nezastižen a v takovém případě může soud ze zákona řešit věc i bez vás.“ „Aha,“ hlesnu znatelně šokovaná, ale vy říkáte, že ten proces už je starý několik let…“ dedukuji nahlas. „Na jaké adrese konkrétně nebylo možné manžela zastihnout, my se sice během deseti let několikrát přestěhovali, ale tady už jsme pátým rokem a za celou dobu nedorazil od pošty ani lísteček.“ Exekutor zavlní prsty v papírech a nahlásí adresu, na které muž bydlel v minulém životě se svou bývalou ženou. „Tak vidíte, tam si přeci nic přebírat nemohl, říkám vám, že je to omyl.“ „Není to omyl, já tu mám soudní rozhodnutí, že je dlužník.“ Tvář muže šediví, venku poprchává, i nálada je chmurná, začnu se klepat a zeptám se naostro. „A co byste dělal na mém místě vy, vždyť já jednám za něj…“ „Tak mu zavolejte, aby se dostavil a vyřídil to sám,“ nadhodí bleskurychle. „Myslíte rovnou z práce?“ Chlap ani nemrkne: „No já bych se pustil dovnitř, protože teď už nic nenaděláte a bude to horší.“

Na vyžádání mi ukazuje průkazku a v chodbě si způsobně zouvá boty. Po půl hodině sepisování je veškerý náš nábytek označkovaný a exekučně zabavený, chlap je odbavený a předává mi vizitku. „Hlavně klid,“ kouká na mne skrz víčka a po očku se zvědavě rozhlíží, co by ještě připsal, protože cifra, kterou si napočítal se mu nejeví dostatečná. Ať sonduje jak sonduje, terén se žlutí cedulkami a není kam nalepit další. „A co máte na patře a v garáží?“ drze se dožaduje další domovní prohlídky. Nahoru ho nepustím. Vidí, že váhám… „Ještě nezávisle na mně může být pověřena firma soukromá, ti rovnou zabavují.“ Moje nervy mají omezený počet aktivních vláken, mozku se nedostává krve. „To, co je označené už ale neodnesou…“ prohodí, jako by mne chtěl uklidnit, což se mu nedaří. „Proto je pro vás praktické toho označit co nejvíce, aby vám nezbyly jen holé zdi.“ Rozhlédnu se kolem sebe, jen prskající kocour nemá značku. „A to když takhle přijdete nečekaně v tuto nebo dopolední dobu, kdy lze předpokládat, že jsou doma pouze ženy na mateřské, či ti kdo doma pracují, to nevadí, že v prázdném bytě mohou mít lidé domácí mazlíčky, kteří se z vás vyděsí a při stěhování utečou?“ Otázka to byla věcná, ovšem zbytečná. „Víte, na to my nehledíme, vy jako dlužníci nemáte prakticky žádná práva,“ odvětí a rozloučí se s ujištěním, že mu manžel ještě dnes zavolá. K podpisu exekučního rozpočtu jsem ale stačila já. Jako manželka nemám šanci převzít za manžela žádný doporučený dopis, jako manželka jsem ovšem automaticky spoluviník, spoludlužník a spolupachatel.

Než manžel prokázal, že to byl omyl, strávil několik dnů u telefonu. „Když vám zaplatí vámi požadovanou dluh, budu mít za několik let zaplacené zdravotní pojištění dvakrát,“ vemlouval hlasu na druhém konci republiky i aparátu. „Ale to nejde!“ děsil se hlas. „Vidíte, já vám to taky říkám…“ nadhodil manžel a byl přepnut na dalšího pojišťovacího koně. Ovšem pravé osoby a obsazení, odpovědné za jeho problém se právě tři týdny koupaly v Turecku a úředníci jak známo nemají suplování, a tak čas běžel dál a úroky skákaly. Soudní proces je každopádně třeba respektovat, ať je jakkoli nesmyslný. Na dluh se musí dlužník zadlužit a zaplatit jej. Dalším krokem nevinně nařčeného občana je poté podat žalobu a vymáhat peníze po právu zpět. To je pochopitelně těžší a zákon ani exekutor se k tomu už tak jednoznačně nestaví. Navíc soudnímu exekutorovi se nikdy neodporuje, je to jen panáček, který si odfajfkuje lejstro a založí jej do složek. Ovšem i papírová byrokracie se vyznamenala. Soudy mohou proběhnout o nás bez nás, aniž by si žaloba či obhajoba zjistila tak podstatnou věc, zda nedošlo v případě zaměstnance k chybě úředníka a potenciální dlužník řádně, a docela náhodou, neplatí pojištění jiné pojišťovně. Kdybych byla ve středověku, už jsem bez ruky, ale i dnes jak vidno katé nejdříve trestají, a až pak se zeptají… Nevím, jak zdlouhavý bude ten návratný proces, ani jak dlouho bude trvat, než se zbavím zježených chlupů při zvuku domovního zvonku.