Děti mojí sestry

Bylo to dva týdny před Vánocemi v roce 2006. Moje sestra Magda se se svým manželem Tondou, vraceli z posledních vánočních nákupů, když jim nedalo přednost vytuningované auto opilých mladíků a smetl je. Byli na místě mrtví. Jejich dvě děti – tehdy šestiletá Sára a osmiletý Matyáš, naštěstí doma hlídala chůva a tak se jim nic nestalo. Chůva na nás měla telefon, takže nás hned informovala, co se stalo a nabídla se, že samozřejmě děti pohlídá jak dlouho bude třeba. Co teď? Tonda neměl ani rodiče ani sourozence a my jsme měli už jen maminku v invalidním důchodu. No a my s manželem Honzou obraceli každou korunu a měli jsme už tak dost starostí, jak zabezpečit naše dvanáctiletá dvojčata. Dát děti do dětského domova? To jsme si neuměli představit. A tak zasedla rodinná rada a rozhodli jsme, že si děti vezmeme do péče, vždyť přeci měli dům a dost peněz, takže to nějak se čtyřmi dětmi zvládneme. To byl ale náš první omyl. Zjistili jsme totiž, že jejich drahý životní styl byl na dluh a aby se všechno zaplatilo, museli jsme prodat jejich dům i auto. Dětem vlastně zbyly jen peníze z pojistky, pravda, každé získalo milion, který dostane v 18 letech na studia nebo třeba nové bydlení, ale jak zvládnout 4 děti v bytě 3+1 a rodinným rozpočtem, který sotva uživí čtyřčlennou rodinu? Prozatím jsme udělali dětem pokojíček z ložnice a sami spali na rozkládací pohovce. A ještě nás čekalo půlroční martýrium po úřadech.

Kromě financí jsme řešili ještě jeden zádrhel. Děti mé sestry byly zvyklé na vysoký životní standart a byly rozmazlené k nesnesení. Dárky, které měli k Vánocům ještě koupené, jsme jim pod stromek samozřejmě nadělili, ale že by si s nimi pohrály i naši kluci? To ne. „Chudým dětem takové dárky Ježíšek nenosí, to musíte mít víc peněz.“ Byla jejich oblíbená povánoční věta vůči našim dětem. Zpočátku jsem je nechávala být, vždyť nemají rodiče! Ale později mi začala docházet trpělivost. Museli jsme si vyslechnout, jak měli v domě každý svůj pokojíček a tady se tísní v jednom malém. Byli jsme pro ně socky, které nikdy nic mít nebudou a naše děti se oblékaly opravdu hrozně. Nebudu ani vypisovat všechny urážky, které jsme si vyslechli. Po půl roce mi Honza řekl, že už to nevydrží a s našimi dětmi se odstěhuje, tak jsem zašla do pokojíku Sáry a Matyáše a pořádně jim promluvila do duše. Nejdřív pořád odmlouvali, ale pak jsem na ně zakřičela, že jestli se jim něco nelíbí, klidně můžou jít do děcáku a byl konečně klid.

Loni jsme od města dostali větší byt a už máme konečně zase ložnici. Všichni tři kluci bydlí v jednom pokojíku a Sáře jsme udělali její království přepažením obýváku, tak máme všichni své soukromí. Díky všemožným příspěvkům města, hodných lidí i příbuzných už konečně nemusíme řešit ani finance. Nemůžeme si dovolit třeba dovolenou nebo větší auto, ale na jídlo, oblečení a levnější koníčky pro děti to stačí. Teď už jsme všichni spokojení, ale kdybych věděla, jak to bude psychicky náročné, asi bych si rozhodnutí vzít si děti sestry do péče, pořádně rozmyslela. I když, asi nikdy bych je nemohla dát do dětského domova…

A co vy? Vzali byste si do péče děti svých příbuzných nebo byste takovou situaci vyřešili jinak?

Napište nám i vy svůj příběh a získejte kosmetiku od Oriflame či krásnou knihu. Příběhy posílejte na veverkova@mojerodinaaja.cz