Druhá šance

Otěhotněla jsem v 19 letech, měla jsem čerstvě po maturitě, v hlavě plno plánů…. Potrat byla jediná má myšlenka, ale prostě jsem nedokázala zabít v sobě živého tvorečka. Můj jen o rok starší přítel samozřejmě nechtěl o dítěti ani slyšet, rodiče byli v šoku, ale nabídli mi pomoc. Nakonec byli i rádi, že už budou mít první vnouče a já se začala také těšit. No těšit, měla jsem to jako na vahách, jednou jsem byla ráda, že budu mladá maminka a užívat si budu v době, kdy zase moje vrstevnice teprve začnou rodit, ale na druhou stranu mě hrozně mrzelo, když mi holky vyprávěly o svých rande, o propařených nocích a prvních zaměstnáních. Také jsem chtěla takový život.

A tak mé těhotenství probíhalo chvíli nadšeně, chvíli smutně. Několik měsíců po porodu jsem se vezla na vlně euforie, užívala jsem si miminko a neměla na nic jiného čas. Jenže když bylo Lili půl roku, navštívilo mě večer 5 kamarádek a jedna za druhou vyprávěly o zážitcích z nabyté svobody. Zařizovaly si své bydlení, prožívaly první vážné vztahy, případně se chystaly vdávat za dlouholeté partnery. Když mi Jana ukázala zásnubní prstýnek, chtělo se mi brečet. V noci jsem pak přemýšlela, jaký by byl můj život bez Lili, jakého bych si našla přítele, jakou práci. Došla jsem k závěru, že mi zkazila život a že s ní na krku si nikdy nenajdu pořádného chlapa, nikdy se nikam nedostanu, nebudu mít pořádnou práci…

Ano, starala jsem se o ní, hrála jsem si s ni, milovala jsem ji, ale pořád mezi námi byla jakási bariéra mých nesplněných snů. Týden po oslavě Liliiných druhých narozenin si najednou začala stěžovat na bolest hlavičky, byla mrzutá, podrážděná a pořád ukazovala na hlavičku. Šly jsme k lékaři a ten nás poslal na vyšetření k odborníkovi s podezřením na nádor v mozku. Objednali nás ale až za 2 dny, do té doby měla Lili jen léky na bolest. Ty dva dny byly nejhorší v mém životě. Začala jsem si vyčítat, že jsem o ni nestála, že jsem se jí věnovala jen na půl, že bylo jen málo dní, které jsem si s ní doopravdy užila naplno. Zoufale jsem chtěla všechno vrátit a začít znovu. A stal se zázrak…

Na vyšetření se nic neukázalo a ani žádné další testy nic neprokázaly. Bolest hlavy byla zřejmě způsobena náhlým vzrůstem o 5 centimetrů během měsíce. A já si oddechla a děkovala Bohu. Od té doby jsem lepší mámou, s Lili si užíváme každý den, každou chvilku, kdy je vzhůru. Když jsem s ní, dívám se na svět dětskýma očima, skáčeme do louží, běháme po rozkvetlé louce, koulujeme se, sáňkujeme… Od té doby jsem ji nikdy neodbyla, rády si spolu povídáme. O zvířátkách, hračkách, o tom, co budeme dělat, o modrém nebi, kde žijí andělé, kteří mi otevřeli oči… Už je to více než rok, Lili jsou tři roky a já se chystám do prvního zaměstnání. Je mi líto, že nemůžu být pořád s ní a vynahradit jí ty 2 roky, co jsem ji brala jako přítěž. Ale doufám, že si najdu práci, která mi umožní užít si ji alespoň půl dne.