Dobrodružství ve Švýcarsku

A skutečně jsme k nějakému zámku dojeli. Překvapilo nás arci, že u vchodu nikdo nevybírá vstupné. Že by Švýcaři nebyli tak lakomí, jak se o nich říkává? Vydali jsme se tedy vzhůru po obyčejných dřevěných schodech. Nahoře byl jakýsi podivný ochoz: skládal se z čtvercových plošinek, mezi kterými byla vždy stejně velká díra. Manžel přidržoval pětiletého vnuka Péťu, který se zúčastnil naší výpravy. Já jsem šla napřed coby průzkumník.

Po několika metrech této zvláštní cesty mě napadlo, abych se podívala dolů, pod sebe. Co jsem uzřela, mi vyrazilo dech, takže jsem se zarazila rozkročena nad jednou tou dírou.

Pod sebou jsem totiž spatřila dvě obrovitá psiska, vedle kterých by byl pes baskervilský vyhlížel jako štěně buldočka. V ten moment jsem bleskem pochopila, proč tu nevybírají vstupné: krmili totiž ty zřejmě ty dvě obludy turisty, kteří při pohledu na ně ztratili hrůzou rovnováhu a sletěli dolů.

Nebyl však čas luštit nějaké dohady. „Zůstaňte stát!“ Křikla jsem na manžela. „Drž hlavně Péťu!“ „Co se děje?“ Otázal se udiveně. „Tak se vrať a – Já nemůžu!“ zaúpěla jsem, já stojím rozkročena nad jednou tou dírou a bojím se pohnout! (Někdo tomu říká výškový šok.) Trvalo hodnou chvíli, než jsem se odvážila to překonat. Nepochybně k tomu přispěl Péťa, který zoufale kvílel: „Babičko , pojď ke mně!“

Nakonec tedy ve dobře dopadlo a my jsme pokračovali v putování po Švýcarsku. Jen jsme už byli obezřetnější…