Dítě zničilo přátelství

Známe se už od páté třídy, kdy se Jana přistěhovala do našeho městečka. Postupem času se z nás staly nejlepší kamarádky, které si mohly říct všechno. Probíraly jsme spolu první lásky, první políbení i první zklamání. Dokonce jsme se přihlásily i na stejné gymnázium, kam jsme pak spolu 4 roky chodily. Až Vysokou školu jsme si obě vybraly jinou, ale obě byly v Praze, takže jsem si našly malý podnájem a celých 5 let spolu bydlely. Dvakrát do měsíce jsme si dělaly dámskou jízdu po různých klubech a když nebylo moc peněz, dělaly jsme alespoň mejdany doma. Sedávali jsme se sklenkou vína na balkoně a snily o naší společné budoucnosti, jak si najdeme skvělou práci, skvělé muže, jak si půjdeme na svatbách za svědkyně a porodíme nastejno děti, aby si spolu mohly hrát. Chtěli jsme kluka a holku a smály jsme se, že by se mohly do sebe zamilovat a my bychom pak byly příbuzné. No jo, jenže člověk míní…

Po škole jsme obě našly práci v Praze. Ivana si ale k práci ještě našla skvělého muže a dva roky po seznámení s ním se vdala. Já se plácala od jednoho vztahu k druhému, ale nakonec se mi také podařilo najít muže pro život, i když se postupně ukázalo, že tak ideální není. Ivana krátce po svatbě otěhotněla a tu novinku jsme spolu náležitě oslavily v cukrárně, kde mi řekla, že bych si tedy také měla pospíšit. Jenže já se na dítě ještě necítila. 9 měsíců jsem prožívala její obrovské štěstí a nezatěžovala ji mými manželskými starostmi. Nakoupily jsme výbavičku, vybraly jsme spolu kočárek a utěšovala jsem ji, když lékař zjistil, že nebude moct rodit přirozeně, ale budou jí muset provést císařský řez. První neshody mezi námi vznikly, když jsem jí krátce po propuštění z porodnice donesla košík plný jahod ze zahrádky od babičky. „Copak ty nevíš, že když kojím, tak jahody nemůžu? To by se mohla Simonka osypat!“ vyjela na mě, a já se omluvila a její reakci pokládala za hormonální změnu.

Jenže ani po šestinedělí se to nezměnilo. Když jsem zjistila, že má můj manžel milenku, hned jsem Ivaně s pláčem zavolala, zvedla mi telefon a řekla: „Teď na tebe nemám čas, už by sis mohla zapamatovat, že v šest koupu.“ Zavěsila a zpátky už nezavolala. Když jsem se konečně po dvou měsících domluvily, že k ní zajdu na kafe, probíhala návštěva tak, že jsem si vyslechla, co všechno Simonka umí a že je určitě nadprůměrně inteligentní. Když jsem začala mluvit o svých problémech, odvětila mi. „Tyhle tvoje vztahové problémy, vždyť ani můj manžel není dokonalý, hlavní je, jak se bude chovat k dětem. Uvidíš, až sama budeš mít děti, že ti tyhle starosti už nebudou připadat důležité. A už jsem ti říkala, jak Simonka ovládá lžičku?“

Mrzí mě, že je Ivana taková a uvažuji, že se s ní přestanu stýkat. Nebo jak bych se měla zachovat?