Deník svobodné matky I

 

Můj přítel Vašek je o 7 let starší, ovšem nedá se říci, že je o tolik let moudřejší, zkušenější nebo……. dosadit se dá vlastně cokoliv. Nejdřív se o něj starala maminka a pak já, zvyknul si na to a mě to nijak zvlášť nevadilo. Co mi vadilo, byly návštěvy budoucí tchyně, která mi udílela rady, jak se o jejího jedináčka starat („a musíš mu žehlit i ponožky, má to rád“). Zpětně nechápu, jak jsem s ním mohla být, ale ukažte mi ženu, která vás poslechne, když jí bude 5 lidí tlouct do hlavy, že to není ten pravý, a opustí ho. No ani já zrovna nejsem hospodyňka, dělala jsem kariéru, zrovna mě povýšili na personalistku v poměrně velké firmě a po absolvování dvou velmi drahých manažerských kurzů, jsem měla šanci na velký kariérní růst. Šéf si liboval, jak jsem spolehlivá a časově flexibilní (jako jediný blbec jsem trávila v práci i 18 hodin a když mi zavolal v sobotu o půlnoci, byla jsem v práci nato šup, ale co by člověk pro kariéru neudělal).

Moje kamarádky se postupně vdávaly, byl jeden rok, kdy jsem byla na třech svatbách, rodily děti, stavěly domy, a já se honila za kariérou. Rodinu jsem plánovala tak za 10 let, no spíš jsem děti vůbec nechtěla, možná tak ty od 10 výš, se kterými se už dá probrat politická situace a zvládnou si samy ohřát párek. No a pak se to stalo. Vlezla na mě nějaká podivná střevní chřipka a já zvracela a zvracela. Když jsem přišla k doktorovi, zeptal se mě na moji poslední periodu, a bylo jasno. Tedy nebylo. Můj gynekolog měl volno až za týden, tak nezbývalo, než zajít do lékárny. Cítila jsem se jako nějaká puberťačka, za mnou fronta nervózně přešlapujících lidí a já litovala, že se testy nedají koupit v supermarketu, kde bych je zamíchala mezi housky. „Těhotenský test.“ Špitla jsem na starší lékárnici. „Prosíííím?“ Celá fronta najednou zmlkla a dívala se směrem k pultíku. „Těhotenský test, nějaký přesný.“ Zopakovala jsem rudá až za ušima. „Jo tak, tady máte maminko, dělá to 105 korun.“ Mrkla na mě s se škodolibým úsměvem.

Chtěla bych být chlap, ti nikdy nezažijí ten ponižujjící pocit čůrání na papírek, no a když jo, aspoň se trefí. Já si počurala ruku. Tři minuty jsem se modlila a doufala, že pomalu se rýsující druhá čárka po oné době zmizí. Nezmizela. „A je to v pr…..“ .Ulevila jsem si, když jsem to uviděla.