Deník svobodné matky 6

Šestý měsíc vnesl do mého těhotenství i další „nepříjemnosti“ než to, že v sobě nosím v současnosti nenáviděné pohlaví (ale co, zase na druhou stranu jsem si říkala, že mi za čas zase nakonec někdo doma zašroubuje žárovku nebo opraví poličku). Přišlo pálení žáhy.. Nejprve po citrusových plodech, potom po sladkém. K tomu se přidalo kopání miminka, které jsem si tedy kupodivu užívala, ale hlavně večer, když byl klid. Když mě prcek nakopl v práci tak, že mi málem vyletěl močák, až zas takovou radost jsem neměla. Kdo říkal, že kopání miminka v břiše je to nejpříjemnější?

Těhotenství na mě začíná být vidět. Kamarádky už mě přesvědčují, abych si pomalu vybrala kočárek, začala nakupovat výbavu a zjistila si, co si mám sbalit do porodnice. Kromě kamarádek mě oslovují i neznámí lidé. Zasněné ženy, které si chtějí sáhnout na bříško a div se nerozpláčí, že už by také chtěly dítě, starší dámy, které mi vypráví, jaké to je úžasné mít děti. Ovšem nejhorší jsou rádci. Zastaví mě cizí ženská a vyptává se kde a jak chci rodit, co už pro miminko mám, jak se bude jmenovat. Pak mi začne udílet milion rad, co kupovat, co ne, jaké jméno je vhodné. Už jsem se obrnila a odpovídám: „Co čekáte?“ „Dítě.“ „Jak se bude jmenovat?“ „Esmeralda nebo Zoltán.“ „Kde budete rodit?“ „Doma.“ „Už se těšíte?“ „Jistě, adoptivní máma se už těší moc.“
 Člověk by nevěřil, co všechno jedna věta dokáže… Hlavně, že po ní nenásledují další otázky…