Deník strejdy Marka I

Nepodceňujte přípravu!

Jelikož jsem člověk zodpovědný, začal jsem se od první chvíle na roli strýčka pečlivě připravovat. Na internetu jsem se po večerech začal studovat rodinné časopisy a postupně jsem, především během služebních cest, získával rady a zkušenosti i od svých spolupracovníků.

S potěšením jsem například zjistil, že se v první řadě od správného strýce očekává, že bude synovce (neteř) drobně kazit a ničit tak nervy a autoritu rodičů. Úplně stejně však přemýšleli i má sestra a švagr Vráťa. Když byly Jakubovi minus čtyři měsíce, oznámili mi, že se měli na toto téma dlouhou diskusi a dohodli se, že mi sice rádi budou potomka půjčovat na prázdniny, ale pouze na jeden týden, jelikož se někde dočetli, že po sedmi dnech se ještě dají napravit škody a všechny nedostatky ze strýčkovy výchovy mohou ještě úspěšně zvrátit zpět. A že se mnou sice počítají jako s živou hračkou, ale pouze s omezeným mandátem. Nepodcenili mě.

Můj trumf – stonožka!

To už jsem ovšem měl v ruce první trumf. Byla jím pestrobarevná stonožka, kterou jsme s kolegyní koupili kromě tradičního a pžiznejme si – trochu nudného hracího kolotoče a protiskluzových ponožek na trhu v Polsku. Hned generální zkouška (proběhla bez přítomnosti nic netušícího budoucího otce – ale o nic nepřišel, nemá rád hluk) stála za to. Stonožka neúnavně pobíhala po pokoji a zvuky, které vydávala, byly jedním slovem nezapomenutelné. Výhoda byla v tom, že já je poslouchat nemusel.

Trochu předběhnu, když řeknu, že přes počáteční švagrův odpor se stala hračka naprosto nepostradatelnou v momentě, kdy se řvoucí Jakub odmítal zklidnit. Okamžitě se objevilo blikající a hrající monstrum a byl klid.

Budeme mít Jarmila!

Důležité doporučení pro všechny budoucí strejdy a tety – rozhodně se aktivně zapojte do procesu vybírání jména. Je to veliká legrace.

V našem případě došlo ke zlomu v okamžiku, kdy se zjistilo, že na svět přijde kluk. Tato zpráva zprvu nebyla přijata s bůhví jakým nadšením. Tak nějak se předpokládalo, že první přijde na svět Johanka nebo Dorotka.

Také švagrovy tři sestry, jimž osud potomstvo většinou namíchal, zásobovaly dlouho budoucí matku především holčičí výbavou. Mezi ní se také objevila doslova úchylná růžovo-žlutá kombinéza, která budoucího otce inspirovala k památné větě: „No, jestli to bude kluk a bude mít nosit tohle, tak mu snad budeme říkat Jarmil.“

Když přišla budoucí maminka s výsledky testů, ztratila až na mě a švagra zbytek rodiny na chvíli řeč. My dva měli jasno. Bude to Jarmil!

Domluv sestře!

Ostatní si dlouho mysleli, že si děláme jen tak legraci. Jenže nastávající rodiče se dlouhé měsíce neměli k tomu, aby se nadále zabývali výběrem jména. Jakubovi byly tenkrát dva měsíce, když jsem byl oficiálně požádán vlastní maminkou, ´abych těm dvěma nějak domluvil, že na mě sestra dost dá.´ Když jsem se k tomu neměl, dotázala se, zda mám alespoň já nějaký normální argument, proč si myslím, že by se ten chudák měl jmenovat Jarmil, protože jinak už by se hoch mohl jmenovat podle porodníka, což je ovšem varianta, na kterou se spoléhají výhradně nezodpovědné matky.

Kam s tím na připraveného strýčka! „Až se mi ztratí na Národní třídě, stačí zavolat ´Jarmile´ a otočí se jen jedno jediné dítě,“ tvrdil jsem přesvědčivě a zamlčel druhou půlku mé teorie, že podruhé už by se otočili všichni, aby se koukli, kdo se tak jmenuje.

Budoucí babička ztrácela nervy. Zvlášť, když jsem poklepával sestře na břicho a zřetelně jsem vyslovoval slovo „Jarmile“ s tím, že jsem se dočetl v encyklopedii o prenatálním stádiu, že si tak dítě své jméno lépe zapamatuje.

Příslovečný hřebíček do rakve pak zatloukla babičce její sestra, která se jednou nečekaně vyslovila, že to zase není tak špatný nápad, jelikož se jedná o staročeské jméno a dokonce je snad v kalendáři.

První setkání s Kubou

Teprve s odstupem času se Regina přiznala, že na jméno přišla v noci předtím, než ji odvezli do porodnice. „Ráno, než šel do práce, jsem říkala Vráťovi, co by říkal tomu, kdybychom měli Jakuba. Prý, ať mu dám tři dny na rozmyšlenou. No a v poledne nebylo co rozmýšlet.“

To, že se Kuba narodil, jsem se dozvěděl až v deset večer. Ale tušil jsem to už od rána. Odmalička mám neviditelné spojení se svou sestrou a můj žaludek se nedá ošidit – podle toho, jak mi bylo špatně, jsem tušil, že se doma něco děje.

Svého synovce jsem poprvé viděl v neděli. Ležel v takovém podivném kočárku, ve kterém kdysi holčičky vozívaly panenky a údajně byl poprvé po třech dnech zticha, načež jsem byl varován, že jestli začne brečet, budu ho uspávat já. Říkejte to člověku, který si rozumí s dětmi. Celou dobu, co jsem si ho fotil, spal jako dřevo.

Ten opravdový křest ohněm jsme si prožili o pár dní později. Ale o tom snad zase příště.

Strejda Marek