Deník strejdy Marka 20

 

Pokud máte ovšem dovolenou spojenou s velkým turné po lékařských ordinacích, jak tomu bylo v mém případě, nic jiného vám nezbývá. Na začátku ovšem musíte absolvovat taktickou poradu. „Rozhodně nesmíš říkat Jakoubkovi, že máš něco se zubama. A už vůbec ne, že ti je trhali,“ začala mítink varováním babička. „Kubík by se tam bál chodit na kontroly. A Honzík má trauma z doktorů od té doby, co byl dvakrát po sobě na kýle. Nejlepší bude, když budeš tvrdit, že šišláš, protože jsi nafoukal,“ navrhla řešení, s nímž zbytek rodiny nadšeně souhlasil. To bychom však ve svém středu nesměli mít škodnou. „Strejdo, a kdy už budeš mít zase zuby?“ pravilo větší, mluvící dítě, jakmile mě poprvé po dlouhé době vidělo a slyšelo. A bylo po nafoukání.

 

Jako přes kopírák

Můj skoro čtrnáctidenní pobyt si oba synovci užívali doslova plnými doušky. Pravdu má totiž babička, která nahlas usoudila, že teď už nemám jeden, ale dva ocásky, které se ode mě prostě nehnou. Mimochodem, spíš máme ocásek já s Jakoubkem. Jeníček je totiž dítě neskutečně vnímavé a kopíruje svého bratra a strýce. „To fakt nechápu, před chvílí měl ještě na nohách botičky, proč si je sundal?“ kroutila hlavou nevěřícně babička. To my jsme s Jakoubkem věděli své. Dorozuměli jsme se pohledem a aby to Jeníček viděl, oba jsme si vzali na nohy bačkory, které jsme před chvíli sundali. Ty botičky si nakonec Jeníček okamžitě přinesl sám. Inu, když má člověk pedagogický talent.

Honzíček kopíruje brášku i co se jejich vztahu k zemědělské technice týče. Zatímco účast na dětském hřišti víceméně odzívá, na sporťák vzápětí usedá pouze s podmínkou, že se pojede na dvůr bývalého JZD, protože tam je kombajn, což je slovo, které se naučil, jak je to u mých synovců zvykem, mezi prvními. Umí ho dokonale, protože ho jasně vyslovil v okamžiku, kdy koukal do tašky, ve které se skrývalo monstrum, které jsem Kubíkovi koupil k pátým narozeninám.

Jsou ale okamžiky, kdy není absolutně nutné, aby se Honzík po svém bráškovi opičil. Jak mě informovala babička, Jeníčkovi zjistili laringitidu, stejně jako kdysi Kubíkovi. Jen doufám, že si na ni, až mu bude pět, stejně jako Jakub ani nevzpomene.

 

Jeníček je všežravec

Honzík roste doslova před očima a v mnohém mi připomíná jeho staršího bratra. Například svým vztahem k jídlu. I sebevíc zajímavá hra v dětském pokoji končí ve chvíli, kdy babička zavolá z kuchyně „jídlo“. Jeníček ztuhne, otočí se směrem, odkud přišla zpráva dne, zahodí to, co má v ruce a neskutečným tempem vystartuje směr jídelna. Napadá mě, že bývá zhruba stejně rychlý jako naše velšteriérka Peggy, která se ovšem takto namáhá pouze v případě, že se na ni volá „maso“. Honzík je zjevně všežravec.

Zjistili jsme, že akčnost obou našich kluků je o třídu vyšší v momentě, kdy si dají pořádně do čumáku. Například po večeři bývají tak divocí, že nechci sahat babičce do svědomí, ale je na ni vidět, jak si vysloveně užívá chvíli, kdy jsou oba přikurtováni v auosedačce a mizí nenávratně v dál. Na možné řešení přišel švagr. „Tak jim nedávejte jíst a budou klidnější,“ pravil s vážnou tváří stěžující se babičce.

Pamatujete si, jak mě kdysi šokoval Kubík, když mě zatahal za rukáv se slovy: „Strejdo, máš papání.“ Tak to tady máme znovu. Jen s tím rozdílem, že Jeník používá malinko jiný slovník. „Strejdo, hami,“ volá na mě, chytá mě za ruku a táhne směrem ke stolu. A pak, že se historie neopakuje.

 

Kde sídlí sova? V myčce!

Jakoubek rezolutně skončil s jedním hříchem z minulosti. Záchodová mísa u dědy a babičky pamatuje ještě tvrdou totalitu a možná i proto se do ní nedá dát takové to prkénko pro děti. A opatrný Jakoubek, který se vždycky obával, že by mohl zadečkem propadnout dovnitř, si raději na velkou půjčoval nočník od svého bratra. Nerad to říkám, ale jak já mu rozumím! Dodnes si pamatuju na trauma, které pro mě vždycky znamenal okamžik, kdy jsem, již coby dítko školou povinné, musel na velkou při návštěvě přátel rodiny, u jejichž stavení stával klasický suchý záchod! No hrůza. Teď ale stačila drobná zmínka na téma, že pětiletí kluci už přece na nočník nechodí, načež Jakoubek zariskoval a usedl na náš velký záchod. „Ale budeš se koukat, strejdo,“ vyslovil své, zjevně ve svých představách poslední přání. Milerád jsem mu to splnil. „Asi mu vyrostl zadek, tak si troufá,“ usoudila šokovaná babička, když zjistila, že její vnuk už o nočníku nechce ani slyšet. „Já jsem to udělal kvůli tobě, strejdo Marku,“ prozradil mi velké tajemství Kubík.

A ještě jedno dlouholeté trauma se nám podařilo vyřešit. Od chvíle, kdy v naší vesnici začala fungovat myčka nákladních i osobních aut, obchází ji Jakoubek velkým obloukem. „Ten s tebou nepůjde, tvrdí, že je tam sova,“ ujistil mě děda, když jsem se rozhodl využít místních kartáčů a vody k umytí mého automobilového miláčka. Jakoubek šel, ale zjevně vysloveně nerad. V okamžiku, kdy se spustila sušička, jsem pochopil proč. Všimli jste si někdy, jak taková sušička vypadá? Dvě velké soví oči se začaly snášet nad mým autem. A pak, že se dětem nedá věřit.

 

Chudák babička

Jestli si Jakoubek někoho umí už ve svém věku dokonale vychutnat, tak je to babička. Například, když si na ní zkouší použitelnost některých slovních spojení, které patrně slyšel ve školce. „Šli jsme na nákup a on najednou povídá – do prdele. No úplně to se mnou škublo,“ svěřila se babička dospělým členům rodiny a dodala, že musí objektivně uznat, že dítě použilo tento výraz ve správném kontextu, protože mu snad cosi spadlo na zem.“ Okamžitě jsme zbystřili pozornost, jelikož nás zajímalo, jak na vzniklou situaci zareagovala. „Jednoduše. Řekla jsem mu, ať je zticha, nebo nedostane myš. Čokoládovou, co mu vždycky kupuju. Jakub je zištnej, jako každý dítě. Nebyli jste výjimkou,“ zavzpomínala na doby dávno minulé.

Také při společné akci – sbírání kaštanů pro spolužáky ve školce – si babička užila své. Zatímco my dva jsme pilně sbírali, čerstvě pětiletý kluk pobíhal na stráni nad stromy, pořád něco žvanil a sledoval, zda nad nedalekým letištěm náhodou neseskakují výsadkáři. Po chvíli zašel mezi nás pracující lid. „No já nevím, babičko, jak ty to sbíráš. Po tobě zůstává kaštanů, podívej,“ pravilo s vyčítavým tónem v hlase ono neviňátko, které využilo toho, že vítr shodil pár kaštanů – shodou okolností do míst, kudy nešťastná babi před chvílí prošla.  „No že tys toho nasbíral,“ ohradila se babička, která mezitím stačila naplnit půlku igelitky. „To strejda má všude čisto, viď,“ pochválil mě synovec, který přehlédl, že strom, pod kterým stojím, žádné kaštany nemá. Chudák babička. Ta dostala daleko horší ránu ještě ten večer. To, že Jakub premiérově přednáší básničky nikoliv jí, která s ní stráví nejvíc času, ale mně, mé sestřenici Markétě, či sousedovic kocourovi Tadeášovi, což je pro naši babi obzvláště potupné, pravidelné čtenářky našeho seriálu vědí. Ale to babička netušila, co s Kubíkem udělá, když se nechá natočit na kameru ve fotoarátu. Z nenápadného klučíka, o němž vždycky tvrdila, že se neumí předvádět, se okamžitě po shlédnutí výsledku stal výkonný umělec. Sypal ze sebe jednu básničku za sebou a dokonce se pokusil (s nevalným výsledkem – ve zpěvu je (promiň švagře) po tatínkovi) o písničku.

Obávám se, že Jakoubkův přerod ve vycházející hvězdu bude mít následky i pro mě. Začalo se hovořit o tom, že bychom oba malé kluky mohli točit na videokameru. A kdo by si jí měl pořídit, je všem jasné. Tak si o ni možná napíšu Ježíškovi. Ale o tom zase až za měsíc.

Společně s Jeníčkem a Jakoubkem se na vás těší

Strejda Marek