Darovala jsem vajíčko za Páju

Jistě krásné a zdravé děťátko, které tu mohlo být s námi a není, protože jsme se ho s mým mužem vzdali. Tolikrát jsem si říkala, jak by vypadal, jak by rostl, že už by chodil do druhé třídy, až jsem s ním žila, mluvila a dokonce ho i pojmenovala. Můj muž považoval moje jednání nejprve za jakousi laktační psychózu, ovšem když problémy neodcházely a naopak se stupňovaly se, začal se o mne vážně obávat. „Mysli na naši malou Kristýnku, ta je teď tu, potřebuje tě…“ říkával mi a já ho chápala. Jenže Pája (kdo ví proč, jsem si byla jistá, že by to byl kluk) tu s námi přeci „byl“ taky. Moc jsem chtěla, aby byl. Události nabraly jiný směr, hádali jsme se a přestali mít rádi. Od rozvodu mne nakonec uchránil pouze souhlas, že absolvuji terapii v psychiatrické léčebně. Zjistila jsem tu za šest týdnů spoustu zajímavých věcí, ale můj hlavní problém byl v nesnesitelné vině, kterou jsem si nesla na bedrech a házela ji i na bedra ostatních členů rodiny. Vinila jsem je z toho, že mi TO dovolili. Moji rodiče se tak po řadě let dozvěděli, že jsem byla na střední škole na potratu.

Když jsem se vrátila zpátky, měla jsem eminentní zájem sama sobě odpustit. Člověk si obvykle odpouští, že dnes necvičil, že snědl najednou celou tabulku čokolády, že nenavštívil prarodiče, nezavolal kamarádům, či svému drobečkovi večer nepřečetl pohádku. Já se trápila tím, že jsem nenechala svého drobečka žít. Chtěla jsem proto udělat skutečně dobrý skutek a do toho přišla moje kamarádka s deprimující informací, že nemůže mít děti přirozenou cestou. Přestože jsem s ní soucítila, celičká jsem pookřála, jelikož mne napadla spásná myšlenka. To přeci není náhodou, že zrovna moje kamaráda, a že o tom vím takto z první ruky. „Nemohla bych ti pomoci?“, žadonila jsem a té dobré duši …to došlo. „No víš, nám s manželem pomůže taková malá asistence, mé vejce prostě oplodní jeho pulec jenomže ve zkumavce a dál už by neměl být problém. Ale v centru jsem potkala i holky, které jsou tam potřetí, počtvrté a chybí jim právě to vajíčko, které by se dalo oplodnit. Potřebovaly by ten kus života darovat.“

Když jsem se o tom zmínila před mým mužem, dočista se vyděsil. „Už s tím zase začínáš?!“ Uklidnila jsem ho, že naopak se vším tím smutkem končím, že tohle je přesně ten dobrý skutek, který chci a musím udělat, abych mněla konečně klid. Můj muž do toho nechtěl jít se mnou. Já ho nepřesvědčovala a on mi nebránil. Naše pouto bylo v tu dobu velmi křehké a oba jsme se snažili být maximálně tolerantní… Hned další den jsem si zjistila kontakty, objednala schůzku, absolvovala osobní pohovor, vyplnila několik dotazníků, testů a pak si týden aplikovala injekce, abych ve svém těle probudila „maximální ženskost.“ Díky séru se ze mne stala matka včela. Urodilo se mi tucet vajíček, které mi při krátké narkóze vypreparovali z vaječníků a nechali zamrazit. Probudila jsem se po dvaceti minutách. Nebyla jsem to já, zrodila se nová žena. Ta život daruje, nebere. A s mým mužem jsem využila situace nastimulovaných vaječníků, a tak máme dnes nejen dcerku ve druhé třídě, ale i dvě střapatá půlroční dvojčata!