Jak prožívá porod táta?

Jelikož mám již dva dospělé syny a ti se narodili v době, kdy být u porodu bylo prakticky nemožné a ani je vidět v porodnici nebylo možné, najednou jsem se vlastně mohl přímo zúčastnit narození svého potomka. Nejdříve jsem nechtěl ani slyšet o tom, že na sál půjdu, ale na přání své partnerky a s pocitem, že budu psychickou podporou, jsem nakonec souhlasil a několik měsíců před porodem se začal na tuto událost patřičně připravovat. Dokonce jsem o tom mluvil i s hercem Petrem Rychlým, primářem z Ordinace v Růžové zahradě, který je mým kamarádem, který mě svým humorem ujišťoval, že to opravdu nic není a mám se těšit. Musím přiznat, že jsem se s přibývajícím časem začal i těšit na ten den „D“.

Najednou se večer 16. ledna ozvaly bolesti a už se blížil čas přivést na svět naše miminko. Celou noc jsme „oba“ protrpěli krátkými bolestmi. Ale nechtěli jsme plašit moc brzo, tak jsme se do poslední chvíle snažili být doma. Porodnice byla 10 kilometrů, tak jsme věděli, že to stihneme až na poslední chvíli. Opravdu se tak stalo a celou noc jsme prakticky byli vzhůru a už se připravovali na ten krásný okamžik. V osm ráno jsme již byli v porodnici a těšili se, že už to bude brzo a budeme moci vzít do náruče našeho potomka. Věděli jsme již z posledního ultrazvuku, že to bude chlapeček, takže jsme se soustředili již na samotný porod. Po prvotním vyšetření nás lékař ujistil, že „náš“ čas se blíží a porod tady bude co nevidět. Měli jsme samozřejmě radost, že nebudeme muset čekat hodiny, ne-li dny a čekat. Po prohlídce a posledním vyšetření ultrazvukem, jsme už zůstali na sále a sestra nás ubezpečovala, že to přijde již brzy.

Mě daly sestry zelené oblečení, které vídáme v seriálu Ordinace v Růžové zahradě a já si připadal spíše jak doktor, než nastávající otec. Taky jsem se na sále mobilem nechal vyfotit a Petrovi Rychlému poslal foto s větičkou, že dnes vypadám jak doktor Mázl.A už jsem začínal být nervózní, jelikož odmalička nesnáším doktory, prostředí v nemocnici a vůni dezinfekce. Jelikož partnerce nepraskla plodová voda, tak lékař přišel vodu „píchnout“ a už jsme začali na sále trpět. Před tím to byly samé srandičky, že se setra až divila, že na to, že máme rodit jsme pořád veselí…oba dva…Ale po odtoku plodové vody začali již pořádné bolesti a to už mi tuhl úsměv a začal jsem partnerku opravdu litovat. Za chvíli nastal čas tlačení a porodu. Po nějakých těch odborných debatách mezi porodníky o otevřenosti branky a tak dále se šlo „na věc“. To už mi bylo opravdu mojí partnerky líto a trpěl jsem už s ní. Kdybych to přesně definovat, tak to byla strašná beznaděj, protože jsem viděl trpět člověka, kterého miluji a de facto jsem nemohl pomoci, než tím, že jsem tam stál a otíral jí čelo. Opravdu jsem se modlil, aby to bylo co nejdříve za námi. Po očku jsem sledoval hodiny, které byly na sále. Opravdu těch asi 20 minut samotného porodu byly nekonečné. Ale hlavně si myslím pro mojí rodičku.

Po asi dvaceti minutách se najednou objevila hlavička a já ani nevím, jestli jsem dýchal….byl to ohromný pocit vidět toho našeho malého miláčka, jak se klube na svět. Myslím si, že bych ani nepřestříhl pupeční šňůru, protože opravdu jsem asi ani nedýchal..pak už to byla vteřina malý Daniel byl na světě. Okamžitě začal brečet a já jsem žasnul. V tu chvíli jsem si řekl: zažil jsem zázrak přírody. Sestřička mě i s malým Danýskem vzala hned do vedlejší místnosti, abychom naše miminko umyli a zvážili..a můžu Vám říci, že jsem byl totálně naměko. Samozřejmě jsem si vzal kapesník s sebou, ale v tom fofru jsem ho nechal v kalhotech při převlékání do zeleného „mundůru“. Již při umývání samozřejmě slzičky začaly kapat a ronit se. Poprosil jsem sestru a tam mi z role odmotala kousek buničiny.

Pak už jsme jen čekali s Danýskem, až budeme moci za maminkou na sál a společně se z něj radovat. Opravdu byl na naše miminko krásný pohled, když jsem ho držel na ruce a on koulel očima a poznával, kde to vlastně je. Pak už nastal čas a sestra nás volala za maminkou. Můžu Vám říci, že ani ta role buničiny nestačila. Tak jsme si s novopečenou maminkou společně pobrečeli, jak jsme to krásně zvládli a oči jsme mohli nechat na našem malém drobečkovi.Malý Daniel se narodil v půl jedenácté a já jsem ve 13 hodin odjížděl z porodnice. Chvíli jsem ještě seděl před porodnicí v autě a nemohl jsem tomu stále uvěřit, co jsem vlastně před chvílí prožil. Od té doby jsem přesvědčený, že ženy, které tímto krásným zážitkem projdou, jsou u mě největší hrdinky na světě.