Chvála přátelství

Seděli jsme jednou na zahradě se sousedy z vedlejšího domu a přátelsky jsme si povídali. Byla to pohoda, každý dal něcok dobru, každý vyprávěl nějakou historku o společných známých, o tom,kdo komu zahýbá, povídání nebralo konce.Teprve když se slunce spouštělo k obzoru a stromy vrhaly dlouhé stíny, rozloučili jsme se a odebrali se domů.

Ani jsme zprvu nerozsvítili, zato otevřeli okna dokořán, aby si náš byt užil také čerstvého vzduchu. Manželka připravovala něco k zakousnutí, já jsem vyhlížel tmavo modrou oblohu, na které tu a tam blikla nesměle první hvězda. Najednou jsem nastražil uši.To ti bůh řekl, pronesl kdosi polohlasem, jsou to sousedi, musíme s nima vycházet, ale řeknu ti – je to otrava trávit s nima vůbec čas. Nejde jen o čas, špitl jsem k manželce zlostně, ale já bych se bál říct jim, cosi myslím.

„Že by se ti posmívali?“ Chtěla vědět .To by mi nevadilo, ale bál bych se, že třeba přijdu o práci – Ti jsou schopni všeho.Jdou jen po tom, co jim prospěje. A přitom se pořád tváří jako přátelé…

Tak nevím – je vůbec dobře mít nějaké přátele?Zdá se vám, že to je příliš pochmurné povídání? A to že má být chvála přátelství?Můžete nám o tom napsat svůj názor.