A tak bloudilo spokojeně světem, líbilo se mu, jakou má moc. Jenomže, marná sláva,všecko nakonec omrzí. Takže to naše strašidlo se začalo, považte, nudit. A jelikož se nudilo, začalo posléze zanedbávat své povinnosti… Nejdříve přestalo tu a tam strašit ve tmě, stejně už lidé v noci nikam nechodili, protože se ho všichni báli. Vyprávěli si, skryti doma za zamřenými dveřmi a zavřenými okny, že je těch strašidel asi víc, možná celá horda,

Jenomže nastala komplikace: lidé utíkali z práce za světla, odmítali chodit na noční směny, hospody zavíraly v šest, kina hrála jen odpoledne.

Umíte si představit, jaký z toho nastal chaos. Nakonec se skupina občanů vypravila za starostou, aby s tou záležitostí něco udělal. Přijal nějaká opatření, prostě něco vymyslel a staral se: od toho je přece starosta.

Muž na radnici si však nevěděl rady, sice přikyvoval, ano, něco se musí stát, jenomže nevěděl,co. Musím si to nejprve promyslet, přijďte pozítří, řekl občanům.

Když pozítří skutečně přišli, chvíli se ošíval, avšak potom přiznal, že ho nic nenapadlo. Z kuchyně přiběhl malý Pepíček. Co chceš? optal se ho starosta podrážděně, utíkej zpátky k mamince! Ale když já mám nápad! křikl Pepíček.To si dovedu představit, nějakou hloupost! rozzlobil se starosta. Leč občané začali protestovat. Tak ho alespoň vyslechněte! křičeli jeden přes druhého. Co když má váš kluk nějaký užitečný nápad! Jen ať ho řekne!

Co kdybychom se zeptali čaroděje Mága, co bydli na Kouzelným vrchu? navrhl Pepíček.

To je dobrá myšlenka! zaradovali se všichni, arci vzápětí je napadlo: Ale kdo tam za ním půjde? Je to daleko – a přes noc se nikdo neodváží – kvůli strašidlu!

Leda starosta, řekl někdo. Ostatní souhlasně zahučeli: Ano, starosta!

Dejte mi pokoj! Ledaže byste šli se mnou! odmítl je.

Nastala zmatená vřava, málem se poprali. Nikdo si přitom nevšiml, že Pepíček zmizel.

Až po chvíli, když je opustily vášně, zeptal se někdo starosty : Kde máš kluka? Asi je u mámy, odsekl. Jenomže tam nebyl. Marně ho hledali po celém domě, v zahradě, v kozím chlívku. Vypuklo zděšení. Zavolali místního policajta, ten zatelefonoval kriminálce, ale nebylo to nic platné…

Zatím Pepíček utíkal po cestě, která vedla ke Kouzelnému vrchu. Vinula se mezi obilnými lány, běžela podél borového hájku, potom obešla hájovnu a vnořila se do hustého smrkového lesa. Chlapec už začal být unavený a rozhodl se, že si chvilku odpočine. Jenomže ze všeho usnul na malém palouku… Čaroděj se toho času díval z okna – a aby lépe viděl, vzal si na pomoc kouzelný dalekohled. Ten měl neobyčejnou schopnost : čaroděj jim dohlédl daleko a pronikl zrakem i skrz pevné zdi. Tím spíše nalezl na pasece ležet spícího kluka. Kde ten se tady bere? zabručel, nebo že by snad šel za mnou? Jelikož byl zvědavý, vytáhl z kůlny létající motorku a rozletěl se na ten palouk.Zvuk motoru Pepíčka probudil. Vykulil na Mága oči, a – jelikož měl slušné vychování, a částečně také ze strachu, velmi způsobně pozdravil.

To se čaroději zalíbilo a dal se s chlapcem do řeči. Když se dověděl, jak se bojí u nich doma strašidla, rozhodl se zasáhnout. Nasedni si a poletíme se na to podívat. Za malou chviličku byli na místě . A nastojte! Nalezli strašidlo, jak spokojeně spí pod bukem.

Mág se zasmál: A tohohle lenocha se tu všichni bojí, no to mě podržte!

Jenomže – co když se zase probudí? strachoval se Pepíček.

Neboj, to hned zařídím, prohlásil čaroděj. Vytáhl z rukávu kouzelnou hůlku, něco zamumlal – a v ten okamžik se vedle buku týčila zkamenělá postava.

A už se neprobudí? chtěl vědět Pepíček.

Kdepak, ujistil ho čaroděj – budete tu mít už napořád tuhle zajímavou sochu!

Načež se s chlapcem rozloučil, nasedl na motorku a v mžiku zmizel za obzorem.

Co to tady je? divili se lidé, když se v pravé poledne odvážili ven.

Od té doby se Pepíček stal hrdinou a jeho tatínek na něj byl také pořádně pyšný.

Kdybyste se někdy ocitli v té krajině, najdete tam tu podivnou sochu a můžete si to ztracené strašidlo vyfotografovat.