Bude to jen včelička. Mája?

„Já vůbec nebudu brečet!“ ujišťuje Vilík hned ve dveřích ambulance. Záhy jej ale statečnost opouští. Hází sebou jako kapr na suchu, stejně bezbranný, stejně vyděšený, stejně kluzký, jelikož se stihl kompletně zpotit i pozvracet. V hysterii nejvyššího kalibru se lékař blíží s injekcí a moudře nám velí syna uklidnit, aby se k němu mohl přiblížit na vzdálenost potřebnou k vpíchnutí séra. Leč stabilizovat syna je nesmírně složitý úkol. Tatínkovi dochází trpělivost, a tak zařve jak lev. Pan doktor sice uskočí co nejblíže k oknu, pěvně svírá stříkačku a vykuleně sleduje únikovou cestu – kluk však řve nerušeně dál.

Z čekárny se ozývají rychlé kroky a vrzání pantů – to odcházejí nemocní, co se cítí býti na podobné ošetření příliš zdravými. V tom vycházíme my… Kluk i táta s rudým obličejem a máma, co si polohlasem odříkává formulku neviditelnosti. Pan doktor se opírá o rám dveří, hlasitě dýchá, otírá si čelo a kontroluje tep. Nemá slov, což je známka absolutní vyčerpanosti a ostatním pacientům jistě přijde vhod. I kluk „má dost“. Zhrzeně se usadí do autosedačky. V pěstičce svírá bonbón a nepřítomně hledí před sebe, vzápětí vyčerpaně usíná. Jeho matka hlasitě oddechuje, otec si otírá čelo a oběma kontroluje tep…

Nedělejte z komára velblouda a z včelky piraně. Sahara je daleko, to spíš usnete ne vaně .-)