Bratrovražda

Tři kluci z vesnice, třináctiletý Pepík, dvanáctiletý Tonda a o rok mladší Honzík si sem chodili hrát, v blízkém lese si pochutnávali na malinách, občas se prali, většinou to odnesl ten nejmladší, byl slabší a neuměl se bránit. Ne abys něco vykládal doma, táta by nám to nandal! Jednou našli ti tři u břehu loďku, nebyla dobře přivázaná, tak do ní nasedli, byla v ní i vesla, těch se oba starší chopili a za chvíli se ocitli kus od břehu. Pepík loďku rozhoupal, Tonda se přidal, loďka se divoce kymácela, Honzík seděl na okraji, stěží se držel, Pepík s Tondou ho chtěli postrašit, oba se vrhli na tu stranu, kde se klepal, loďka se naklonila a hned nato už byli v loďce jen dva, třetí se divoce plácal ve vodě, křičel, zalykal se, ale vzápětí se potopil a bylo ticho. Oba starší seděli zděšeně na svých lavičkách, slunce divoce pálilo, tu a tam vyskočila ryba. Mlčky se vrátili na břeh, mlčky se vraceli domů. Když zahlédli otcovský dům, řekl starší jako vždycky po nějakém uličnictví: Doma o tom nic neřekneme! Nikdo neví, že jsme byli všichni pohromadě. A tak vešli oba do domovních dveří, které je spolkly jako obrovská díra. A tudíž se o bratrovraždě nikdy nikdo nedověděl…