Bije mě a já ho stejně miluji

Stává se to tak jednou, dvakrát do měsíce. Cestou z práce se staví v hospodě, trochu to s pitím přežene a pak mu doma vadí všechno. Boty nejsou v botníku, jídlo není správně okořeněné, děti se špatně učí, okna nejsou umytá, prostě něco si vždycky najde. Zpočátku mi jen nadával, ale asi po roce padla první rána. Dal mi facku a pak se mi celou noc omlouval a druhý den mi přinesl květiny. A že už to nikdy neudělá. To nikdy mu vydrželo přesně měsíc. A už to nebyla jen jedna facka, padlo jich nepočítaně. Druhý den jsem dostala zlatý řetízek a slyšela další sliby, že už nikdy se to nebude opakovat. Pak dodal, že je to vlastně moje vina, že ho vyprovokuji tím, že nevedu správně domácnost. A takhle to jde tři roky. Jen intervaly mezi jednotlivými útoky se zkracují a ran přibývá.
A já se přitom tak snažím, aby doma bylo všechno jak ze žurnálu.
Nedokážu od něj odejít. Přesto přese všechno ho stále miluji. I pro děti je to báječný táta. A taky bych je sama neuživila, byt je psaný na manžela. Bojím ostudy mezi sousedy, kdybych na manžela zavolala policii. Raději se snažím ho nerozčílit. Ale začíná to být čím dál těžší.