Barikáda v posteli

Dokud byl človíček v postýlce, nebyl k utištění. Hodinu řval, hodinu sál, hodinu se uspával a tak stále dokola čtyřiadvacet hodin denně. Nebránili jsme se, vždyť bylo jediné, bylo první, bylo naše, patřilo logicky do naší nejbližší blízkosti – do naší postele. Zvěsti o pletení biče a stavění barikád mezi manželaty jsme podezřele spontánně zavrhli. Ostatně nebylo co řešit, jako manželé jsme totálně vybouchli a jako rodiče jsme řešili docela jiné věci… fontanelu, hlad, SIDS, hlad, pneumokoky, hlad, větry, hlad a Klekánici!?

Skutečně bychom mohli usnout tak tvrdě, že by bylo možné děťátko udusit některou částí těla? Nechtěli jsme riskovat, zvláště, když jsme se o měkké teritorium dělili… Mazlík podezřelý ovoněný balíček nejprve opatrně důsledně očichával. Jeho prozíravý postoj nám dával průhledně najevo, že žárlit na něco, co je takto cítit, považuje za ztrátu psí cti. Když po deseti dnech pochopil, že človíček patrně není návštěva, následoval vzoru své sousedy feny, pojal mimino za své a jak špuntík rostl, vytvořil si s ním vztah, jehož podstata nám unikala, seč nebyla ničím výjimečným. Maltzetačí mamina bedlivě střežila spánek holčičky se spolehlivostí elektronické chůvy. Jen se nemluvně v postýlce rychleji nadechlo, už starostlivě ňufala u paničky. A běda když se panička zdržela, to čubička nervózně pobíhala kolem ohrádky a úzkostlivě svolávala rodinu.

Naše psisko mělo tendenci od miminka i odpočívat a bylo před malým zvědavým životem důsledně chráněno. Jen v posteli jsme museli zůstávat stejně jako teta souseda ve střehu, aby naši psíčči v nestřeženém okamžiku nehřáli svou něhou a péčí miminka příliš. Náš špuntík znavený kojením proto jednoduše klimbal člověčím rodičům přímo na těle a rytmické zvedání hrudního koše mu navazovalo pokojné snění, ve kterém byl přenesen do svého světa, povlečeného žabkami, pejsky a kačenkami. Situace se zdála být vyřešenou.

Po půldruhém roce společného sdílení lože jsme se začali strachovat, aby těžkotonážní batole nezalehlo droboučkého psíčka…