Bajka o maceše

Jedině ve škole měly děti pokoj, tam se jim také líbilo, a proto se dobře učily a dostávaly pěkné známky. Leč běda, když domů nepřinesly samé jedničky, ale tu a tam také nějakou dvojku. To nastalo hromobití, macecha jim někdy nasekala proutkem, nebo musely za trest stát v koutě. Člověk by řekl, že ty dvojky přišly maceše dokonce vhod, poněvadž mohla vybít svoji zlobu a krutost. Pavlík a Jaruška nedostali někdy také za trest večeři a chodili spát o hladu…

Co se ty chudinky naplakaly, co se zlou macechu naprosily, aby na ně byla vlídnější, že nic neprovedly a že ji ve všem poslouchají. K jejich prosbám a nářkům však byla ta zlá žena hluchá. A tak nebylo divu, když už to ty chuděrky nemohly dál snášet, až se nakonec rozhodly, že utečou z domu. A tak jednou brzy ráno, když macecha ještě spala, sbalily si do šátku svoje věci – věru, že jich mnoho nebylo – také kus suchého chleba, a vyklouzly z domu. Bylo svěží letní ráno, nebe nad nimi svítilo modří, plulo po něm pár bílých obláčků. Děti se vydaly po polní cestě, radovaly se z čistého vzduchu, svěží trávy a keříků kvetoucích všude kolem. Když byly unavené, sedly si na mez a pojedly kousek chleba. Leč náhle zaslechly podivné skučení, které se blížilo. A smrtelně se vyděsily, když zahlédly, že je dohonila macecha. Hrůzou se skrčily do trávy, doufaly, chudinky, že je macecha přehlédne.

Slunce, které to všechno seshora vidělo, probudilo svým paprskem dobrotivého, mocného čaroděje. Ten si dal k očím svůj kouzelný dalekohled a vzápětí se zamračil. Politoval ty chudinky skrčené v trávě a nad zlou macechou mávl kouzelným proutkem. Zamumlal jakousi divotvornou formulku, načež se mžikem scéna změnila. V trávě se objevila spousta krásných modrých kytiček, do kterých zlou macechu zaklel. Pavlík s Jaruškou užasle vyskočili a nejdříve se bázlivě rozhlíželi, kam se macecha poděla. Vtom však zaslechli mírný, laskavý hlas, nikoho však neviděli. Běžte dál po cestě, nemůžete zabloudit! řekl kdosi. Poslechli a došli až k domku, před kterým na ně čekal čaroděj, Trochu se ho polekali, ale on je hned uklidnil. Z domku vyšla vzápětí mladá žena a statný muž.

Už na vás čekáme, řekli Pavlíkovi a Jarušce. My nemáme žádné děti a vy prý hledáte hodné rodiče. Pavlík s Jaruškou se zaradovali a vešli do domku, kde je už čekal stůl se samými dobrotami. Čaroděj se spokojeně usmíval a pravil: Do těch modrých kytiček jsem zaklel tu zlou macechu, aby už nemohla nikomu ubližovat. A ty kytičky se proto jmenují macešky. Věřte, nevěřte, ale tak to stojí v staré báji a my nemáme důvod jí nevěřit, A kdo nevěří, ať tam běží. Třebas potká mocného, dobrotivého čaroděje…