Časovaná bomba II

„Šíma……..Adámek.“ Probudí mě Adík svým jménem, které ještě včera neuměl. Jak to jen dělá? Slova se učí rychlostí blesku, někdy to ale není zrovna ku prospěchu. Jeho děda má totiž hospodu, takže už zná také cigára, pívo, panáček a Sparta. „Takže základ do života už má, směju se někdy s manželem.“ Jenže na druhou stranu se někdy bojím, že to řekne u doktorky, případně někde mezi dokonalými maminkami a já budu za tu, co vláčí dítě po hospodách a mezi kdoví jakou společnost.

No ale zase k úklidu, před týdnem jsem měla vypráno a vyžehleno. Dnes mi ale Adík pomáhá roztřídit prádlo na 4 hromady. Kde se pořád bere? Sklidila jsem obývák, kuchyň a chvíli si poseděla odpočinula na gauči, zatímco si Áďa hraje dvě minuty v pokojíku.

Z pokoje se ozývá vzteklý řev. „Mašinka, mašinka.“Když tam dorazím, leží Áďa na zádech a já se ho v domnění, že spadl, snažím uklidnit. Mezitím si všimnu posunutého odpadkového koše na chodbě a nahlédnu. Adík si tam uložil svou oblíbenou mašinku, jenže nemohl přijít na to, jak držet víko koše a zároveň vyndat mašinku ven. Aha. Jakmile ji vyndám zklidní se. Pod mašinkou ještě najdu svou peněženku, pár hraček a úplně čisté ubrousky. Bezva, už se naučil používat koš.

O hodinu později najdu opět prosto klidné batole v chodbě u koše. „Tentokrát má tátovu peněženku a prohlíží si fialové, zelené a hnědé „obrázky“ a účtenky. No bezva. Pro jistotu znovu zkontroluji koš, jestli tam nějaká stovka neskončila. Byt byl konečně uklizený! Celých 15 minut. Pak se zase začaly hromadit věci v obýváku. Podávám je postupně Adíkovi, aby si je odnesl do pokojíčku, což sice dělá, ale po každé odnesené věci, přinese další dvě zpět. Rezignuji, vezmu si časopis a zalehnu na pohovku, zatímco batole kupí věci v místnosti. Čtu si zrovna o tom, jak malé děti potřebují celý byt jako hernu, jak nejraději objevují zakázané věci…. Vysvětlujte to manželovi, který je od maminky zvyklý na absolutní pořádek. A tak ho jdu vzbudit se slovy, že dnes úklid opravdu vzdávám. Jakmile vstane k Áďovi, padnu do desetiminutového „kómatu, ze kterého mě opět budí batole. Podle neustálého „máma, máma“, mi dochází, že dva dny doma z Adíka udělaly závisláka.

Manžel tentokrát na nepořádek nic neříká, naštěstí. Asi si tím zachránil život.. Vařím rychlo oběd v podobě brambor a ryby a manžel si výbornou chuť bylinkové soli, kazí tatarkou. Už jsem si ale zvykla, že polévky sní jen s hromadou soli a pepře a ostatní jídla kečupem a podobnými vynálezy. Alespoň si člověk nemusí dělat hlavu s dochucováním..

Odpoledne pečeme dort. Jen tak. Adík dostává na starost míchání mouky a za chvílii zjišťuji, že ji ochutnal. Smějeme se tomu, ale po chvíli už ho to zase nebaví. Když okolo něj skáču, zdrcne se mi krém a je po náladě. Dort nakonec nevypadá, že ho povezeme ke tchýni na kritiku, ale radši si ho sníme doma a já zase sedím uprostřed obýváku, okolo sebe milion věcí, navíc mě čeká ještě kuchyň, kde půjdu dnes již po čtvrté umýt nádobí. Kde se pořád bere?

„Prosímtě, co celý den děláš, vždyť si na mateřský a ostatní maminky mají doma uklizeno, načapané kočárky…“ Říká mi často manžel. „Možná bys potřebovala chůvu.“ Navrhla naposledy zákeřně tchyně, ke které chodí manžel přes týden na oběd. Jo jo, jsem fakt nemožná. Ale jak udržet doma pořádek, aniž bych Adíka někde zavřela? A jde vůbec mít doma naklizeno a přitom se věnovat práci, manželovi sobě a hlavně batoleti? Já to řadím do kategorie sci-fi, ale třeba mi některá z vás poradí.

PS: třetí den jsme měli pořádek, už jsme totiž vyrazili ven…. No a čtvrtý jsem mohla znovu vysávat…