Časovaná bomba I

Pokud to jde, trávíme s 18 měsíčním batoletem i v zimě co nejvíce času venku, v mateřském centru, na plavání nebo někde na návštěvě. Vše pod heslem, ať dělá nepořádek někde jinde a pořádně se vyřádí. Přesto mu stačí půl hodiny na to, aby z uklizeného bytu udělal kůlničku na dříví, kterou pak uklízím tři hodiny. Když už nedělá nepořádek Adík, vytahá odpadky z koše kocour, případně si lehne na čerstvě vyžehlené, ideálně tmavé prádlo, abych pak půl hodiny strávila odstraňováním bílých chlupů. A tak se minulý týden stalo, že Adík onemocněl, což je pro mě taková „noční můra“. Představa několika dní doma s divokým batoletem je pro mě opravdu děsivá. Dobře, vzala jsem to sportovně, pomůže mi alespoň uklidit a uděláme doma věci, na které poslední měsíc nebyl čas.

Den první.

Adíka skolila pro kluka zákeřná rýmička s kašlem. To mu ale nebránilo v tom, aby lítal po bytě. Pokusila jsem se ho usadit u pohádky o krtečkovi na DVD. Vydržel celých 15 minut. Dobře, vytáhnu těžší kalibr – knížku o mašince. Dalších pět minut zabitých. Ale co dělat zbylé 4 hodiny, než půjde spát? „Pojď mámě pomoct uklízet.“ Je nadšený, pobíhá s prachovkou, všude stříká vodu a utírá a utírá. Já to beru z druhé strany a postupně odnáším z obýváku věci, které tam nepatří – hrnec s vařečkou, umělohmotnou sekačku, kostičky lega, balónky z pod pohovky atd. atd. Posbírám dvacet knížek a uklízím je do Adíkovo knihovničky, propisky vkládám do hrnečku, tentokrát hodně vysoko a…. Po 15 minutách idylického uklízení: „Mazlit!“ Beru si to své pořádné batole a 2 minuty ho chovám. Když už to vypadá, že na podlaze nic není, jdu pro vysavač, nesmím zapomenout ani na dětský, aby mohl Adíky vsávat se mnou. Po 20 vteřinách se vracím do obýváku a…. Na zemi se opět válí 20 knížek a v nich zabořené batole. „Hasiši.“ Ukazuje mi na knížku, která byla až vespod a důležitě pokyvuje hlavou. Dobře, sedáme si nad knížku s hasičským autem, pak vyndáme další, ve které jsou magnetky na doplňování, které se samozřejmě musí vysypat na zem. Po pěti minutách ho to přestává bavit. „Vysávat.“ Zavelí a jde si pro přichystaný vysavač. Spěšně posbírám knížky a dám je na stůl, dokud ho tato činnost drží. Vysáváme celé dvě minuty. Jde vysát předsíň a já se podle zvuku vysavače domnívám, že tam opravdu vysává. Když dokončím obývák, zjišťuji, že jeho vysavač běží na prázdno a Adík se zatím věnuje vyndávání právě uklizených hrnců ze skříňky v kuchyni. V duchu počítám do deseti, usadím ho v pokojíku s jedním hrncem, naplněným křupinkami, a do ruky mu strčím vařečku. Mezitím uklízím spoušť v kuchyni a to už je tu zase Adík. „Myčka.“ Dožaduje se zapnutí a po xtém zapnutí a vypnutí ji konečně nechá běžet.

Dvě hodiny do spinkání. Co teď? „Budeme vytírat.“ Napadá mě spásná myšlenka. Vytírání totiž Adík zbožňuje. Má svůj malý mop a máčení v kyblíku je pro něj to pravé, jen zapomíná ždímat… A tak je podlaha celá rozmáčená, batole mokré od hlavy k patě, ale co bych neobětovala pro jeho šťastný úsměv? Než podlaha uschne, vrháme se na pokojík, který je po ranní hře s tátou jako po výbuchu. „Pojď, vytřídíme hračky se kterými si nehraješ.“ Vezmu velký pytel a třídím, zbylé hračky putují do beden. Než mu poskládám z velkých kostek dohromady mašinku, stihne z pytle vyndat vyřazené hračky a diví se, kde se tam vzaly. Posílám ho do „domečku“ k mašince a pytel odnáším do ložnice. Než je pokojík uklizený, co pět minut se zastavíme u nějaké hračky a hrajeme si. Vše trvá do času koupání. Napouštím vanu, připravuji mlíčko a Adík je podezřele zticha. Tu chvíli to neřeším. Chyba.

Když jdu pro Adíka, abych ho dala do vany, najdu podlahu v obýváku pokrytou vším možným, balonky, vysypanými tužkami (nebyly dost vysoko, pro přenosný schůdek), mokrý mopík, pexeso…. Ach jo. Po vykoupání a večeři ho ukládám do postýlky a padám na pohovku. Pozoruji posetou podlahu a říkám si, jestli má cenu to uklízet, když to tam ráno bude znovu. Nemá, tak to nechávám být a vrhnu se do práce na počítači.

Přichází manžel. „Tady je zase bordel, to to nemůžeš aspoň z té podlahy stáhnout?“ „Ne nemůžu, dnes už ne.“ Po celodenním úklidu a starostech s Adámkem si připadám si jako největší šmudla. Ano, jsem špatná máma, protože jsem nevěnovala všechen čas Adíkovo zábavě a špatná manželka, protože zkrátka pořád neuklízím.