Adrenalinové děti

Koukla jsem na čtyřletého šmudlu, který se mne držel za ruku a srdce se mi zastavilo. Zatím neví, co je to adrenalin, naštěstí…

Sedli jsme do auta a hned na první křižovatce se těsně kolem zpětného zrcátka prosmýkla motorka, kterou bych stěží udržela, natož ji uřídila. Dupla jsem na brzdy a udiveně sledovala vzdalující se vozidlo. Kluka potaženého kůží pevně objímala stejně oděná, ale mnohem drobnější postava.

Koukla jsem do zpětného zrcátka. Dítko v sedačce, zabořené do kopečku zmrzliny, ten nenadálý chaos patřičně vyděsil. Pohoršeně okukoval jahodový flek, který se mu rozpíjel na tričku a v duchu propočítával o kolik líznutí jsem jej připravila. „Musís dávat pozor, mami!“ radil mi dobrácky „…to je strasně nebezpečný, vís?“

Na malý okamžik zalilo příjemné vědomí, že ten Rozumbrada nemá ani průkaz ani motorku. Jenže všeho do času…

Ještě než jsme před domem vyložili nákup, už se hlásil: „Budes mě houpat?“ A ve chvíli, kdy se vzduchem poletující tělíčko dožadovalo nášupu: „Výs, výssss, ještě výs,“ šišlalo, zalykajíc se smíchem, bylo mi rázem jasné, že právě teď začíná s adrenalinovými sporty…

…pěkně od začátku!

A tak nebuď hloupá, když tě život houpá… .-)