Ach ty kaluže

Anička začala chodit v 11 měsících. To bylo slávy. Bylo ještě teplo, a tak jsme lítali pořád venku po trávě. O dva měsíce později už se ale v plné síle ukázalo podzimní počasí a s ním deště a samozřejmě louže a bláto. Nejdřív jsme z toho měli legraci, když začala Anička tančit v první louži, potom ale přidala ručičky a nakonec se předklonila, zapřela o ruce a pokoušela se napít. Naštěstí se jí to nepovedlo, takže jsme šli domů „jen“ s mokrými rukávy, nohavicemi a čepicí. Druhý výlet městem po dešti o týden později, už dopadl o poznání hůř, Anička totiž objevila louži, na jejímž dně bylo bahno. To si během vteřiny rozmatlala nejen po rukou, ale i po obličeji a svých právě vypraných bledě modrých kalhotách. Snažili jsme se jí říkat Ne, odvléct, řvoucí uzlíček na jiné místo, později i domlouvat nebo dávat odměny, třeba lízátka. Nezabralo nic. První louže na obzoru je zkrátka její a je jedno jestli má jen 2 centimetry nebo půl metru.

A tak jsem rezignovala na krásné šatičky, a kabátky. Kupujeme tepláky po bazárcích a hezké oblečení máme jen na focení a k doktorce a pak ještě v létě, když není tolik dešťů. Teď nám zase začal sychravý podzim a pokud bude teplá zima bez sněhu jako loni, strávíme většinu času v teplákách až do jara. Jen doufám, že ji to než půjde do školky, přejde, abych jí s sebou nemusela dávat několik tepláků na převlečení na každou procházku. Anička má totiž schopnost některé zničit nevypratelnými skvrnami z olejových louží, už během prvního nošení. Ale na druhou stranu, hlavně že má radost. Podle louží také zaručeně poznáme, když Aničce není dobře. Když jí totiž nezajímá ani ta největší kaluž, tak už je na tom opravdu zle.