Až vyrostu

„Mami, ale schody jezdí támhle-„, apeluje kluk na mou totální ignoraci eskalátorů. „No jo, ale my jdeme po schodech.“ „Proč?“ „Jen ty svoje malý capky nech pěkně capat.“ „Proč? Chci jet po schodech!“ naléhá kluk vyčítavě a argumenty, že „jsou moc vysoký“ zjevně nebere. „Nejsou. S tátou po nich jezdíme.“ „S tátou si klidně jezdi, já se bojím.“ Kluk znejistí: „Neboj, já tě budu držet za ruku.“ „To jsi hodný, ale jdeme pěšky.“ „Proč?“ kluk, evidetně posílen zodpovědností, mne ujišťuje: „Hele, já tě vážně nepustím, fakt!“ Jenže já na schody nemůžu. „Nemůžeš?“ pokývám hlavou, celá dojatá tím dětským zájmem a kluk si vytáhne z paměti naučenou formulku a smířlivě dodá: „Tak až vyrosteš, jo?“

Když máš strachu plný knedlík… už si nevař omáčku! .-)