A co když přijde láska? II
Musela jsem svolat holčičí sněm. Tři šťastně vdané kamarádky, jako tři sudičky, se mnou seděly nad lahví vína a snažily se odhadnout, jak bude můj život za pár let vypadat. „A co když přijde láska?“ Zeptala se najednou Simona.
„Jak láska?“ Nechápala jsem, o jakém to pojmu mluví. „Myslíš jako, že mám radši počkat třeba do 40 a když by to náhodou nepřišlo, tak pak to znovu přehodnotit. Když nepřišla doteď, tak asi přijít nemá.“ Moje rázná odpověď překvapila nejen holky, ale i mě samotnou. „Ty už jsi vlastně rozhodnutá.“ Vyslovila to za všechny Jana. Ano, byla jsem, zbývalo to jen oznámit Pavlovi a pak našim rodičům.
Ale jak to Pavlovi říct? Sedla jsem k počítači a na icq naťukala: „Pavle, tak já to beru, ale určíme si pravidla.“
Jeho odpověď: „A co bereš?“
Já: „No ten prstýnek a tak, jestli to teda ještě platí.“
Pavel se odpojil z icq, nebral telefon, nic. Tak nakonec zůstanu na ocet, napadlo mě. Jenže půl hodiny od našeho dopisování se rozdrnčel zvonek. „Já ti ten prstýnek přeci musím navléknout, aby to bylo všechno, jak má být.“ Smál se Pavel a já si v tu chvíli říkala, jak je možné, že takový chlap ještě nemá ženskou.
Na oslavu zásnub jsme si bouchli flašku sektu a začali řešit co a jak. Svatba malá, děti dvě, byty prodáme a koupíme domek.. „A co sex?“ Vypadlo ze mě. „No, jestli nechceš děti adoptovat.“ Smál se Pavel. „Víš co, budeme se spolu milovat, dokud ty dvě děti nebudou a pak se uvidí, jo?“ Navrhl a mě se ulevilo. No žádná romantika, ale co, pořád lepší než být starou pannou. Ještě ten večer jsme to vyzkoušeli no a nebylo to špatné.
Naše zásnuby jsme oznámili hned druhý den přátelům a zbývalo vyrazit za rodiči. „Teda Pavle, to bych do tebe neřekl, že nám necháš holku takhle dlouho čekat. Už jsme mysleli, že jí nikdo nechce a najednou svatba.“ Vybalil na Pavla můj táta a už ho táhnul na panáka. Chvíli na to dorazili k našim i Pavlovo rodiče a pilo se až do rána. Vzpomínali, jaké rošťárny jsme vyváděli jako děti, jak jsme si hráli na doktory, jak jsme ve školkovém věku chodili za ruce a pusinkovali se, abychom následně po nástuou do školy, jeden o druhém říkali, jak je ten druhý nemožný.
„Já jsem to říkal už před lety, že vy byste se k sobě hodili.“ Hrál si na proroka Pavlův táta. O tom, co stojí za našimi zásnubami, jsme jim neřekli, nebyl důvod.
Termín svatby se blížil rychleji, než bych si přála a já chvílema měla „zaječí úmysly.“
Další díl příběhu najdete na našem webu příští pondělí.
První díl seriálu si přečtěte na http://www.rodinaaja.cz/index.php?option=com_content&view=article&id=1606:a-co-kdy-pijde-laska&catid=114:maminky&Itemid=319